8. NEBEZPEČÍ PŘI KANOISTICKÉM VÝCVIKU A VODÁCKÝCH AKCÍCH
Při jízdě na řece vznikají různé situace, které mohou ohrozit zdraví či ·ivoty vodáků, popř. po±kodit vodáckou výzbroj a výstroj. Nejdůle·itěj±í skutečností, odli±ující pohyb na vodě od ostatních tělovýchovných, sportovních a rekreačních aktivit, je právě aspekt vodního prostředí. Význam vody jako nenahraditelného činitele při rekreaci a regeneraci tělesných sil člověka je nesporný. Ve spojení s vodním prostředím dochází u člověka i k výrazné pozitivní stimulaci psychické stránky.
Výrazně silný vliv vodního prostředí občas působí i velmi nepříznivě. Octne-li se kanoista či vodní turista v kritické situaci, její· ře±ení je nad jeho mo·nosti, začíná voda jako fenomén působit výrazně negativně. Kanoista se dostává do nebezpečí, které zavinil buď sám nebo tento stav zapříčinily objektivní podmínky bez ohledu na jeho jednání.
Nebezpečí při jízdě na vodě je tradičně rozdělováno na nebezpečí subjektivní a objektivní. Pro snadněj±í orientaci ,se podr·íme tohoto dělení a budeme chápat nebezpečí objektivní jako nebezpečí, které působí vodní terén, skryté vady materiálu, stavby na řece, atmosférické podmínky, technická vyspělost, fyzická zdatnost, schopnost hodnocení vlastních sil, aktuální psychický stav, okam·itá kondice a dal±í.
Nebezpečné situace, do kterých se vodák dostává, jsou téměř v·dy důsledkem subjektivních chyb, přesto·e mohou být způsobeny i objektivními příčinami (např. jízdu za vysokého stavu vody, která enormně zvý±í obtí·nost terénu, nemusí zku±ený vodák vůbec začínat). Je málo objektivních příčin, které nelze ani při nejvy±±í opatrnosti předvídat.
Zvrhnutí lodě
Pro vět±inu vodáků znamená převr·ení lodě opu±tění plavidla s následující snahou o záchranu lodě, pádla a ostatního vybavení. Při kanoistickém výcviku na tekoucí vodě se se zvrhnutím setkáváme poměrně často. Vedeni snahou o minimalizaci rizika se touto situací zaobíráme poněkud podrobněji. Důle·ité budou dva momenty: - opu±tění lodě, - záchrana lodě, pádla, materiálu.
Opu±tění lodě je velice jednoduché u turistických otevřených a polozavřených plavidel. Rovně· tak u taftových člunů. Loď vět±inou je±tě není otočena o 90° a posádka ji· často opou±tí plavidlo. Pokud na otevřených lodích hrozí nebezpečí zalití ve vlnách či válci, je výhodné vyskočitje±tě před úplným zaplavením. Loď' není potom plná vody a neničí se zbytečně o dno a kameny. Komplikace nastávají u zavřených lodí s krytou palubou. Po převr·ení je důle·ité nechat loď úplně obrátit (a teprve potom se směrem hlavou dolů z ní vyprostit). Ve chvíli, kdy je loď na boku, dochází ke vzpříčení mezi lodí a sedačkou. Snaha jezdce udr·et bezpodmínečně hlavu nad vodou vede k dal±ímu vzpříčení. Příčinou takového chování je jasně vítězící pud sebezáchovy i subjektivní pocit rychlej±ího běhu času pod vodou. Je ·ádoucí, aby způsob vypro±tění z lodě po zvrhnutí byl prakticky probrán je±tě před výcvikem na tekoucí vodě. Potom mů·e být opu±tění lodě zále·itostí krátké chvíle. Vodák v předklonu čeká, a· se loď otočí, poté vlastní vahou bez potí·í vypadne. Vpřípadě, ·e klečí a je přikurtován, stačí nyní kurty v klidu povolit, případně strhnout krycí deku. Krycí deky musí být vpředu opatřeny oky na str·ení.
Záchrana lodě a materiálu pokračuje tak, ·e po převr·ení nepustíme pádlo z ruky. Po, vyplavání uchopíme loď za chytací poutko ±pice lodi, která je vý±e po proudu a necháme srovnat loď podélnou osou rovnobě·ně s proudem (obr. 77). Zmen±í se tak riziko přelomení či po±kození boku lodě o případnou překá·ku a vlastní loď nyní klade minimální odpor. Pokud se jedná o C2, mohou oba členové posádky dr·et loď za horní ±pici. Loď není vhodné převracet zpět či na ní lehat, vzduch pod ní ji výrazně nadná±í. Je nebezpečné omotávat si na zápěstí úvazovou ±ňůru. Loď' se mů·e potopit a stáhnout s sebou jezdce. Nyní plaveme na zádech, pokrčenýma nohama vpředu ohmatáváme překá·ky. Necháme se uná±et proudem a směřujeme horní ±pičku k bli·±ímu břehu či ti±ině. Vyu·íváme přitom tlaku vody na bok lodě, který je dále od břehu, podobně jako u přejezdu. V ·ádném případě se nesmíme dostat před loď . Hrozí nebezpečí přitisknutí lodí k překá·ce.
Pokud uplave materiál či pádla z C2, jeden z jezdců zachraňuje loď a druhý ostatní vybavení. V tě·±ích terénech, kde je ohro·eno zdraví či ·ivot, se materiál nezachraňuje. Největ±í chybou při záchraně jakékoliv pevné lodě v proudu je uchopení za obě ±pice. Loď se dostává ihned kolmo na proud, převrací se dnem po proudu a takováto "kapsa" plná 300 - 600 litrů vody navíc hnaná proudem je prakticky nezastavitelná. Jakékoliv ;vystavení kolmo na proud vystavuje loď riziku namáčknutí na kámen, případně její zlomení. Vytvoří-li kolmou hráz mezi dvěma kameny, je téměř nevyprostitelná. Při zvrhnutí na raftovém člunu je výhodné dr·et se chytací postranní ±ňůry. Raft má velký . tlak a zde působí jako záchranný prostředek. Pokud je vodák pod převr·eným raftem, není důvod k panice. Je zde dosti vzduchu a úchyty na dr·ení. Na klidněj±ím ,Ť.stě podplave ven. Posádka dostává raft bud ke břehu nebo se pokusí na převrácený lun vylézt a přistát, případně převrací člun přímo na vodě a nasedá z vody. Volba zále·í na náročnosti vodního terénu.
Záchrana z druhé lodi je nejúčinněj±í z C2. Je výhodné zachraňovat z pozice po proudu pod převr·enou lodí, proto pod obtí·něj±ími místy lodě čekají na průjezd ostatních. Zadák na C2 řídí svou loď ke břehu, háček dr·í převr·ené plavidlo. Kl a C1postrkují splouvající loď do ti±iny, zde jeden jezdec vystoupí a zachraňuje ze břehu. Plavajícím vodákům přiblí·íme ±pičku lodě, tak aby se mohli zachytit, či dr·et za úchyt. Pokud zvrhnutý vodák je ve stavu, kdy ji· není schopen spolupracovat, je vhodné opustit vlastní loď a pokusit se pomoci podle pravidel záchrany tonoucího. Pou·ití záchranných házecích pytlů přímo z ostatních lodí je dnes ji· obvyklé. Nejvýhodněj±í je kombinace házečky s karabinou, která je pohotovostně připnutá na palubách lodí či na raftech. Tonoucího vodáka zachraňujeme rovně· pomocí dvou či více lodí svázaných za sebou. Tonoucí se nachází vět±inou ve válci či vývaru. První loď se nechá po ±pici spustit k zachraňovanému. Ostatní lodě (loď) jsou ji· v odtékající vodě a připraveny ke zpětnému záběru, jistí a posléze vytahují první loď se zachraňovaným (obr. 78). Jednotlivé druhy plavidel pro způsob záchrany z vody od nejvhodněj±ích k méně vhodným jsou: R6 a více, R4, R2, C2 zavřená, C2 otevřená, K1 +C1.
Záchrana ze břehu. Na organizovaných vodáckých akcích a závodech bývá zajištěna profesionálními záchranáři. Při sjíždění řeky je preventivní záchrana ze břehu nutná za náročnými místy. Preventivní rozestavění záchrany určuje vedoucí akce. V případě akutního nebezpečí musí pomoci každý zkušený vodák. Ačkoliv každé takové místo je nutné prohlédnout ze břehu, může se stát, že se jezdec či posádka dostanou do silného válce či vývaru. Určitou možnost záchrany uvázanou lodí ukazujeobrázek č. 79. Výhodnějším řešením je bezpečně uvázaná loď obsazená jezdcem či posádkou (obr. 80).
Loď je lépe ovladatelná a jezdec může pomoci tonoucího zachytit. Tonoucí má však k dispozici pouze krátkou dobu k přežití a organizace takovéto pomoci může být zdlouhavá. Rychlou možností záchrany je zásah uvázaného zachránce na laně. Současné "expediční" vesty s takovouto možností počítají a jsou osazeny oky na upevnění karabiny s lanem. Možno je použít i známé dračí smyčky - ovšem s pojistkou. Zachraňující musí mít možnost jedním zatažením se uvolnit z lana v případě jeho zachycení o výčnělky kořenů, jezu, o kameny apod. Lano na těle zachránce je upevněno prsním úvazem, aby nedošlo k omezení dýchání (obr. 81).
Záchranné prostředky. Tonoucího vodáka účinně zachraňujeme hozením různých záchranných prostředků. V nouzi to znamená, že použijeme každý plovoucí předmět uvázaný na laně (obr. 82).
Při zajišťování vodáckého výcviku či akce jsme vybaveni: házecími pytlíky, házečkami (obr. 83), lanem, karabinami. Do válce či vývaru je výhodné poslat na přivázaném laně jednu nebo více dostatečně nosných vest. Velmi operativní je házecí pytlík .Je to malý vak z výrazně barevné látky s vnitřním plovákem vnějším, chytem a uvnitř složeným plovoucím 15 - 25 m dlouhým lanem se smyčkou na konci. V pohotovostním stavu je tehdy, když má povoleno zdrhovadlo v místě výstupu lana z pytlíku. Házecí pytlík, házečka musí být zachráncem přehozen dále, než se nachází tonoucí a zároveň proti proudu tak, aby proud uchopil plovoucí lano a táhlje přes pozici zachraňovaného. Pokud se první pokus nezdaří, zachránce se nezdržuje stáčením lana. Do házečky nabere vodu pro zvýšení hmotnosti a hod opakuje. Házecí pytlík si každý vodák připravuje sám. To znamená, že sám navíjí lano do pytlíku tak, aby se při hodu pravidelně odvinovalo. Dále kontroluje zdrhovadlo a vyzkouší hladký průvlek lana hrdlem otvoru. Je vhodné trénovat hod na suchu a poté i na tekoucí vodě, abychom měli představu, jakým způsobem se házečka chová v proudu.
Historie raftingu Předchůdce raftingu lze hledat v dávné voroplavbě. Naznačuje to i český překlad slova raft - vor. První zmínku o nafukovacím plavidle lze nalézt u patentního úřadu města Sheetu (USA) z roku 1846, kde je uváděn jako záchranná loď. Na gumových nafukovacích člunech se začalo jezdit před druhou světovou válkou (v roce 1939 sjel Amos Burg Middle Fork of the Salmon river). Ve větší míře se začaly nafukovací čluny používat ve 2. světové válce pro záchranu leteckých posádek ( “košové lodě”- po nafouknutí měly tvar koše) nebo jako invazní čluny pro vyloďování lehké pěchoty. Rafting jako náplň volného času má své počátky opět v USA po 2. světové válce. První licence pro komerční rafting byla vydána v roce 1950. Začaly se vyrábět čluny nových tvarů z odolnějších materiálů pro více osob, hledaly se nové úpravy dna, aby voda ze člunů odtékala. V roce 1983 v USA postavil Jim Cassidy první samovylévací raft. Princip spočívá v nafouknutém dně člunu ležícím na hladině. Otvory, kterými je dno přivázáno k bočním válcům, jsou nad hladinou řeky a vodě nic nebrání v odtoku.
Soutěže Spolu s dokonalejšími materiály a lepidly se staly nafukovací čluny hitem devadesátých let a umožnily prudký rozvoj vodní turistiky na dosud nedostupných řekách. Zákonitě musela přijít soutěžní podoba raftingu. Pořádají se ME, mezinárodní závody, Evropská raftová liga. První raftové závody u nás se uskutečnily v dubnu 1991 na řece Kamenici za účasti 10 posádek. Od roku 1992 se pořádají závody Českého poháru v raftingu. Závodí se ve slalomu a ve sjezdu. Pro slalom je rozměr bran upraven. Sjezd má několik podob: Head to Head (paralelní závod dvou člunů), Tripple Header (sjezd tří člunů vedle sebe), klasický sjezd jednotlivých posádek na vymezeném úseku řeky.
Vybavení Pro závodní i rekreační účely je vhodný taft, který je tvořen bočními válci, každý se dvěma nafukovacími komorami. a jednokomorovým dnem členěným čtyřmi mezistěnami. Vrchní část přídě a zádě je tvořena nafukovací palubou. Ve vnitřním prostoru člunu jsou dvě nastavitelné nafukovací sedačky, taft je vybaven úchytkami na nohy (obr. 69).
K technicky správnému pádlování potřebujeme dobré sezení, které nás drží ve člunu pevně, ale neomezuje rozsah pohybů. Noha na straně pádlování je volně natažena a zachycena v úchytce, stehno je zapřeno o bok člunu. Druhá noha je zaklesnuta v kleku pod sedačkou. Při druhém způsobu sezení jsou obě nohy zaklesnuté v úchytkách, hýžděmi se opírají o bok člunu. Jistější sezení umožňuje lepší kontakt s vodou a účinnější ovládání taftu. Hmotnost posádky by měla být vyvážená, zadáci těžší než háčci.
Pádla Technicky správně provedený záběr může být proveden jen se správnou délkou pádla. Spodní paže by měla držet pádlo asi 15 cm od listu. Držíme-li pádlo ve vodorovné poloze nad hlavou, měly by paže svírat v loketním kloubu úhel okolo 90 stupňů. Pro rafting se používají pádla o 5 a více cm delší než pro jízdu na kanoi. Při zdolávání obtížnějších vodních terénů je nutno používat kvalitní výzbroj a výstroj. Kromě běžného vybavení je vhodné mít pumpu, házecí pytlík, karabinu a materiál na opravu.
VÝČET ZÁBĚRŮ NA R4
Přímé záběry
záběr vpřed,
záběr vzad
Řídící záběry
přitažení u špičky,
přitaženi (závěs) vedle sebe,
ulomení slalomové,
ulomení rychlostní,
široký záběr vpřed (obloukový záběr),
široký záběr vzad,
bidlování.
Technika jednotlivých záběrů na R4 odpovídá technice jednotlivých záběrů na kanoi (viz kapitola Technika pádlování).
TECHNIKA JÍZDY NA R4 Technika jízdy je ovlivněna tvarem člunů. Plynulost jízdy závisí na sehranosti posádky. Na raftu je třeba dodržovat velení a disciplínu. Jeden z háčků udává tempo posádky. Velení znamená rozhodnout, co se udělá za manévr, jak objet překážku, kde zastavit a podobně. Ve velení je možno se střídat, ale vždy musí být jasné, kdo právě velí. Dle proměnlivých terénních podmínek je nutné měnit rychlost a intenzitu pádlování.
TECHNIKA JÍZDY NA KLIDNÉ VODĚ Pro popis techniky jízdy použijeme následujících zkratek: LH, PH - levý a pravý háček, LZ, PZ - levý a pravý zadák.
Přímá jízda
Jízda vpřed je charakterizována plynulým pohybem člunu bez smýkání do stran. Záběry jednotlivých členů posádky by měly být synchronizované (obr. 70). Udržení plavidla v přímém směru zajišťují zadáci řídícími záběry - ulomením rychlostním a ulomením slalomovým.
Změny směru R4 ( raftový člun - dále R4 ) Raft můžeme otáčet na místě nebo za jízdy. Na místě levá strana posádky provádí opakovaný široký záběr vpřed a pravá analogicky široký záběr vzad. Háček strany provádějící záběr vzad může opakovaně přitahovat u špičky člunu. A naopak. Za jízdy: LH zasadí pádlo do závěsu vedle sebe, což je místo, kolem kterého se raft otáčí. Výhodné je přehmátnutí spodní ruky výše na dříku - pro zvětšení páky a rozsah záběru. LZ provede široký záběr vzad. PH pádluje vpřed a PZ zabírá vpřed nebo provede široký záběr vpřed (obr. 71 ).
Jízda vzad Posádka provádí opakované záběry vzad. Háčci přejímají řídící funkci zadáků a korigují odchylky ve změně směru širokým záběrem vzad nebo přitažením vedle sebe.
TECHNIKA JÍZDY NA TEKOUCÍ A DIVOKÉ VODĚ
Přímá jízda Od nácviku na klidné vodě postupujeme přes jízdu v tekoucí vodě až k jízdě ve vlnách a válcích. Technika jízdy ve vlnách je založena na správném časování záběrů. Záběry se snažíme dělat z vln a ne opačně. Zaboření přídě do vlny předejdeme jejím odlehčením. Raft by mělmít v okamžiku nájezdu větší rychlost než proud, aby najel na vlnu. V opačném případě hrozí, že raft sklouzne zpět do úžlabí a další vlna jej zaleje. Peřeje se skládají z mnoha vln různých směrů, velikostí a tvarů. Pro raft nejsou nebezpečné. Bývají s oblibou vyhledávány pro emotivnost zážitků posádky při jejich překonávání.
Otáčení R4
Pro účelné otáčení využíváme všech rozmanitostí vody u pomalých proudů, protiproudů, tišin, vln. Těchto míst využíváme ke zpomalení přídě či zádě člunu a proud nám pomáhá k otáčení zbývající části člunu. Při otáčení na vlnách je třeba myslet na to, že v úžlabí mezi vlnami jsou oba konce raftu drženy vodou a točení je velmi obtížné. Naopak na vlně je otočení usnadněno. Výjezdy z proudu do protiproudu a naopak Nájezdy do protiproudu se dají rozdělit na nájezdy “ostré” a z “oblouku”. Ostrý nájezd je najetí raftu z proudu do silného protiproudu, který využije posádka pro rychlé točení plavidla. Výhodou je kratší dráha, je však třeba brát zřetel na délku raftu, aby nedošlo k jeho přetočení na rozhraní a k následnému unášení proudem. Předností nájezdu z oblouku je již částečně otočený člun proti proudu, který méně brzdí setrvačnost lodě. Nájezd do protiproudu z oblouku na stranu levého háčka (obr. 72): posádka jede dostatečnou rychlostí pro překonání rozhraní, které jí pomůže dotočit raft při nájezdu do levého protiproudu. LH počká připraven po přímém záběru až bude mít špičku lodi v protiproudu. LZ otáčí raft širokým záběrem vzad s navazujícím závěsem vedle sebe a záběrem vpřed. PH a PZ zabírají vpřed. Zde musí PZ pomoci s náklonem do protiproudu, nepoužije tedy široký záběr. Raftový člun se chová jako ostatní plavidla (KI, CI, C2). Je nutno provádět náklony pro zachování stability. Platí zásada, že při vjíždění z proudu do protiproudu a z protiproudu do proudu se nastaví dno lodě proti proudu, do kterého se najíždí . Se zvětšující se rychlostí proudu se zvětšuje i náklon.
Nájezd do proudu Zde platí obecná zásada, že při nájezdu a přejezdu proudu je třeba mít dostatečnou počáteční rychlost raftu k překonání rozhraní. Při malé rychlosti otočí silný proud špici raftu na rozhraní a člun je snášen rozhraním říčním korytem nebo se musí otočit 0 360 stupňů a nájezd zopakovat. Nájezd do proudu (obr. 73): háčci pádlují vpřed, LZ slalomovým řídícím záběrem koriguje úhel nájezdu a směr následného přejezdu, PH pádluje vpřed.
Přejezd proudu Klíčové momenty správného přejezdu proudu jsou: dostatečně rychlý nájezd pod vhodným úhlem pro snadné ovládání plavidla v proudu. Při nájezdu do proudu na ruku pravého zadáka PZ provádí slalomový řídící záběr, LZ široký záběr vpřed, LH taktéž a PH zabírá vpřed. Při nájezdu do protiproudu na druhé straně řeky je nutné provést opačný náklon (obr. 74).
Průjezd válce Průjezd válce je podobný průjezdu vlnami, ale s větším důrazem na odlehčení přídě. Důležité je přesně vystihnout okamžik záběru na hraně válce. Při překonávání vodního válce se člun udržuje v přímém směru, dopadá na plochu dna. Důležité je mít velkou rychlost a nezatíženou špici raftu (obr. 75).
Přejezd válce Při projíždění válce bokem se rafl poněkud odkloní po vodě, aby nápor vody narážel na dno člunu a klouzal pod něj. Pro udržení rovnováhy se pádla opírají 0 odtékající vodu za válcem. Z válce se nejsnadněji vyjíždí tam, kde je přerušen pravidelným odtokem vody, nejčastěji na jeho okrajích. K ním se dojíždí v závěsu s vedením pádla vodou vpřed nebo vzad s následným přímým záběrem (obr. 76).
Sjezdy extrémních toků Extrémní toky jsou toky o velikém spádu a průtocích řádově 100 až 1000 m‘.s-‚. Pro extrémní sjezdy je pro nás stále dostupný rafl Matylda s velkou nosností, malou váhou, rychlou sestavitelností a větší odolností proti mechanickému poškození. Na rozdíl od člunů se v ní nedrží voda. Matyldě velí vrátný - jezdec u předního, vrátenského vesla, případně kormidelník - jezdec u zadního vesla, opačiny. Záběry jezdců na obou stranách Matyldy jsou omezeny pouze na záběr vpřed a záběr vzad. Řídící záběry provádí většinou vrátný a kormidelník vrátenským veslem a opačinou. Zabírá většinou vsedě, držení vesla je obdobné jako u pádla, ruce jsou od sebe asi na šířku ramen. Na klidnější vodě je možné k řízení používat pouze opačinu. Nevýhodou Matyldy jsou pomalé reakce na podnět, proto vedoucí plavidla musí dobře číst řeku a včas reagovat na změny vodního terénu. Horší manévrovací schopnosti Matyldy vynahrazuje fakt, že bezpečně projede válce o délce 3-4 m, přejede bez poškození hladké překážky na úrovni hladiny (stromy, ploché kameny), může určitým způsobem i narazit do skal.
VODÁCKÝ KURS JÍZDY NA RAFTOVÝCH ČLUNECH (postup výuky na FTVS UK Praha) a) příprava raftu pro jízdu na vodě, b) výčet záběrů na R4, způsoby sezení v člunu.
Technika jízdy na klidné vodě:
přímá jízda,
změny směru R4 (na místě, za jízdy),
Technika jízdy na tekoucí a divoké vodě:
přímá jízda,
otáčení R4,
nájezdy z proudu do protiproudu a naopak, · přejezdy proudu,
Při pohybu v náročnějším vodním terénu dochází často k nechtěnému zvrhnutí lodi. Optimálním řešením této situace je provedení eskymáckého obratu. Eskymácký obrat lze provést téměř na všech druzích zavřených sportovních lodí. Rozlišují se tři základní druhy provedení eskymáckých obratů: pákovým způsobem, šroubovým způsobem a oporou o paže (bez pádla). V této publikaci bude popsána technika prvních dvou způsobů provedení eskymáckých obratů na kajaku.
Eskymácký obrat pákovým způsobem Základní provedení vychází ze vzpřímené nebo mírně zakloněné polohy trupu, hlava je zakloněna, trupje vytažen na stranu budoucího zvedání, pažejsou v prodloužení trupu co nejdále od lodi. Ruka blíže k tělu drží pádlo za list a paže je mírně pokrčená. Vzdálenější paže je natažena a ruka drží pádlo za žerď nadhmatem nebo podhmatem. Obrácení lodi vychází z intenzivní práce paží a trupu. Oporou o plochu (nezáběrovou) listu je umožněno převrácení lodi tlakem kolen a boků. V průběhu pohybu dochází k úklonu trupu na opačnou stranu, to znamená, že ramena a hlava opouštějí vodu jako poslední (obr. 60).
Eskymácký obrat šroubovým způsobem
Šroubový způsob vychází z velkého předklonu a vytočení trupu na stranu záběru (obr. 61 ). Žerď je držena vedle boku lodi na hladině. Přední paže je natažena, zadní mírně pokrčena. Přední list je veden od boku lodi po obloukovité dráze co nejdále od lodi těsně při hladině. V průběhu pohybu dochází k napřimování trupu a jeho rotaci. Zápěstí jsou v počátku záběru v silné palmární flexi, v průběhu záběru dochází k jejich flexi dorzální tak, aby opora o list pádla byla co největší (tzv. přidávání plynu). Současně se záběrem tlakem kolen a boků dochází k překlopení lodi. Eskymácký obrat by měl být ukončen, když list míjí trup. Záběr je veden přes nataženou přední paži (natažení zadní paže strhává pádlo pod hladinu a záběr se stává neúčinným).
Pákový způsob provedení eskymáckého obratu je snadnější pro nácvik z důvodů menší koordinační náročnosti a pro nižší nároky na prostorovou orientaci. Jeho nevýhodou je menší pohotovost a nutnost přehmatávání na pádle při provádění na kajaku. Rovněž výchozí poloha je při pohybu v náročném vodním terénu nevýhodná. Naproti tomu provedení šroubovým způsobem je rychlejší a pohotovější, jelikož lze využít švihu těla při zvrhnutí. Eskymácký obrat pákovým způsobem se více používá na kanoi. Na kajaku z výše uvedených důvodů jednoznačně převládá používání šroubového způsobu. Na základě dlouholetých zkušeností při výuce na FTVS UK předkládáme doporučený metodický postup výuky na kanoi, kajaku a při eskymáckých obratech.
VYBAVENÍ A ÚDRŽBA MATERIÁLU Vodácké vybavení se skládá z výzbroje a výstroje. Výzbrojí rozumíme lodě, pádla, krycí deky či zástěry, lana a ostatní vybavení sloužící k provozování vodní turistiky a ostatních vodáckých aktivit. Výstroj je potom oblečení, specifikované podle druhu a náročnosti činnosti na vodě (od vodáckého oblečení až po speciální neoprenové oblečení, neoprenové boty, přilbu apod.).
Stránky využívají cookies pro zajištění co nejlepšího fungování pro čtenáře. Pokud se rozhodnete odmítnout použití cookies, nemusít stránky fungovat dle vašich představ.
Záchrana z druhé lodi je nejúčinněj±í z C2. Je výhodné zachraňovat z pozice po proudu pod převr·enou lodí, proto pod obtí·něj±ími místy lodě čekají na průjezd ostatních. Zadák na C2 řídí svou loď ke břehu, háček dr·í převr·ené plavidlo. Kl a C1postrkují splouvající loď do ti±iny, zde jeden jezdec vystoupí a zachraňuje ze břehu.
Při zajišťování vodáckého výcviku či akce jsme vybaveni: házecími pytlíky, házečkami (obr. 83), lanem, karabinami. Do válce či vývaru je výhodné poslat na přivázaném laně jednu nebo více dostatečně nosných vest. Velmi operativní je házecí pytlík .Je to malý vak z výrazně barevné látky s vnitřním plovákem vnějším, chytem a uvnitř složeným plovoucím 15 - 25 m dlouhým lanem se smyčkou na konci. V pohotovostním stavu je tehdy, když má povoleno zdrhovadlo v místě výstupu lana z pytlíku. Házecí pytlík, házečka musí být zachráncem přehozen dále, než se nachází tonoucí a zároveň proti proudu tak, aby proud uchopil plovoucí lano a táhlje přes pozici zachraňovaného. Pokud se první pokus nezdaří, zachránce se nezdržuje stáčením lana. Do házečky nabere vodu pro zvýšení hmotnosti a hod opakuje. Házecí pytlík si každý vodák připravuje sám. To znamená, že sám navíjí lano do pytlíku tak, aby se při hodu pravidelně odvinovalo. Dále kontroluje zdrhovadlo a vyzkouší hladký průvlek lana hrdlem otvoru. Je vhodné trénovat hod na suchu a poté i na tekoucí vodě, abychom měli představu, jakým způsobem se házečka chová v proudu.
