Základy kanoistiky - kapitola 8
8. NEBEZPEČÍ PŘI KANOISTICKÉM VÝCVIKU A VODÁCKÝCH AKCÍCH
Při jízdě na řece vznikají různé situace, které mohou ohrozit zdraví či ·ivoty vodáků, popř. po±kodit vodáckou výzbroj a výstroj. Nejdůle·itěj±í skutečností, odli±ující pohyb na vodě od ostatních tělovýchovných, sportovních a rekreačních aktivit, je právě aspekt vodního prostředí. Význam vody jako nenahraditelného činitele při rekreaci a regeneraci tělesných sil člověka je nesporný. Ve spojení s vodním prostředím dochází u člověka i k výrazné pozitivní stimulaci psychické stránky.
Výrazně silný vliv vodního prostředí občas působí i velmi nepříznivě. Octne-li se kanoista či vodní turista v kritické situaci, její· ře±ení je nad jeho mo·nosti, začíná voda jako fenomén působit výrazně negativně. Kanoista se dostává do nebezpečí, které zavinil buď sám nebo tento stav zapříčinily objektivní podmínky bez ohledu na jeho jednání.
Nebezpečí při jízdě na vodě je tradičně rozdělováno na nebezpečí subjektivní a objektivní. Pro snadněj±í orientaci ,se podr·íme tohoto dělení a budeme chápat nebezpečí objektivní jako nebezpečí, které působí vodní terén, skryté vady materiálu, stavby na řece, atmosférické podmínky, technická vyspělost, fyzická zdatnost, schopnost hodnocení vlastních sil, aktuální psychický stav, okam·itá kondice a dal±í.
Nebezpečné situace, do kterých se vodák dostává, jsou téměř v·dy důsledkem subjektivních chyb, přesto·e mohou být způsobeny i objektivními příčinami (např. jízdu za vysokého stavu vody, která enormně zvý±í obtí·nost terénu, nemusí zku±ený vodák vůbec začínat). Je málo objektivních příčin, které nelze ani při nejvy±±í opatrnosti předvídat.
Pro vět±inu vodáků znamená převr·ení lodě opu±tění plavidla s následující snahou o záchranu lodě, pádla a ostatního vybavení. Při kanoistickém výcviku na tekoucí vodě se se zvrhnutím setkáváme poměrně často. Vedeni snahou o minimalizaci rizika se touto situací zaobíráme poněkud podrobněji.
Důle·ité budou dva momenty:
- opu±tění lodě,
- záchrana lodě, pádla, materiálu.
Opu±tění lodě je velice jednoduché u turistických otevřených a polozavřených plavidel. Rovně· tak u taftových člunů. Loď vět±inou je±tě není otočena o 90° a posádka ji· často opou±tí plavidlo. Pokud na otevřených lodích hrozí nebezpečí zalití ve vlnách či válci, je výhodné vyskočitje±tě před úplným zaplavením. Loď' není potom plná vody a neničí se zbytečně o dno a kameny. Komplikace nastávají u zavřených lodí s krytou palubou. Po převr·ení je důle·ité nechat loď úplně obrátit (a teprve potom se směrem hlavou dolů z ní vyprostit). Ve chvíli, kdy je loď na boku, dochází ke vzpříčení mezi lodí a sedačkou. Snaha jezdce udr·et bezpodmínečně hlavu nad vodou vede k dal±ímu vzpříčení. Příčinou takového chování je jasně vítězící pud sebezáchovy i subjektivní pocit rychlej±ího běhu času pod vodou. Je ·ádoucí, aby způsob vypro±tění z lodě po zvrhnutí byl prakticky probrán je±tě před výcvikem na tekoucí vodě. Potom mů·e být opu±tění lodě zále·itostí krátké chvíle. Vodák v předklonu čeká, a· se loď otočí, poté vlastní vahou bez potí·í vypadne. Vpřípadě, ·e klečí a je přikurtován, stačí nyní kurty v klidu povolit, případně strhnout krycí deku. Krycí deky musí být vpředu opatřeny oky na str·ení.
Záchrana lodě a materiálu pokračuje tak, ·e po převr·ení nepustíme pádlo z ruky. Po, vyplavání uchopíme loď za chytací poutko ±pice lodi, která je vý±e po proudu a necháme srovnat loď podélnou osou rovnobě·ně s proudem (obr. 77). Zmen±í se tak riziko přelomení či po±kození boku lodě o případnou překá·ku a vlastní loď nyní klade minimální odpor. Pokud se jedná o C2, mohou oba členové posádky dr·et loď za horní ±pici. Loď není vhodné převracet zpět či na ní lehat, vzduch pod ní ji výrazně nadná±í. Je nebezpečné omotávat si na zápěstí úvazovou ±ňůru. Loď' se mů·e potopit a stáhnout s sebou jezdce. Nyní plaveme na zádech, pokrčenýma nohama vpředu ohmatáváme překá·ky. Necháme se uná±et proudem a směřujeme horní ±pičku k bli·±ímu břehu či ti±ině. Vyu·íváme přitom tlaku vody na bok lodě, který je dále od břehu, podobně jako u přejezdu. V ·ádném případě se nesmíme dostat před loď . Hrozí nebezpečí přitisknutí lodí k překá·ce.
Pokud uplave materiál či pádla z C2, jeden z jezdců zachraňuje loď a druhý ostatní vybavení. V tě·±ích terénech, kde je ohro·eno zdraví či ·ivot, se materiál nezachraňuje. Největ±í chybou při záchraně jakékoliv pevné lodě v proudu je uchopení za obě ±pice. Loď se dostává ihned kolmo na proud, převrací se dnem po proudu a takováto "kapsa" plná 300 - 600 litrů vody navíc hnaná proudem je prakticky nezastavitelná. Jakékoliv ;vystavení kolmo na proud vystavuje loď riziku namáčknutí na kámen, případně její zlomení. Vytvoří-li kolmou hráz mezi dvěma kameny, je téměř nevyprostitelná. Při zvrhnutí na raftovém člunu je výhodné dr·et se chytací postranní ±ňůry. Raft má velký . tlak a zde působí jako záchranný prostředek. Pokud je vodák pod převr·eným raftem, není důvod k panice. Je zde dosti vzduchu a úchyty na dr·ení. Na klidněj±ím ,Ť.stě podplave ven. Posádka dostává raft bud ke břehu nebo se pokusí na převrácený lun vylézt a přistát, případně převrací člun přímo na vodě a nasedá z vody. Volba zále·í na náročnosti vodního terénu.
Záchrana z druhé lodi je nejúčinněj±í z C2. Je výhodné zachraňovat z pozice po proudu pod převr·enou lodí, proto pod obtí·něj±ími místy lodě čekají na průjezd ostatních. Zadák na C2 řídí svou loď ke břehu, háček dr·í převr·ené plavidlo. Kl a C1postrkují splouvající loď do ti±iny, zde jeden jezdec vystoupí a zachraňuje ze břehu.
Plavajícím vodákům přiblí·íme ±pičku lodě, tak aby se mohli zachytit, či dr·et za úchyt. Pokud zvrhnutý vodák je ve stavu, kdy ji· není schopen spolupracovat, je vhodné opustit vlastní loď a pokusit se pomoci podle pravidel záchrany tonoucího. Pou·ití záchranných házecích pytlů přímo z ostatních lodí je dnes ji· obvyklé. Nejvýhodněj±í je kombinace házečky s karabinou, která je pohotovostně připnutá na palubách lodí či na raftech. Tonoucího vodáka zachraňujeme rovně· pomocí dvou či více lodí svázaných za sebou. Tonoucí se nachází vět±inou ve válci či vývaru.
První loď se nechá po ±pici spustit k zachraňovanému. Ostatní lodě (loď) jsou ji· v odtékající vodě a připraveny ke zpětnému záběru, jistí a posléze vytahují první loď se zachraňovaným (obr. 78). Jednotlivé druhy plavidel pro způsob záchrany z vody od nejvhodněj±ích k méně vhodným jsou: R6 a více, R4, R2, C2 zavřená, C2 otevřená, K1 +C1.
Záchrana ze břehu. Na organizovaných vodáckých akcích a závodech bývá zajištěna profesionálními záchranáři. Při sjíždění řeky je preventivní záchrana ze břehu nutná za náročnými místy. Preventivní rozestavění záchrany určuje vedoucí akce. V případě akutního nebezpečí musí pomoci každý zkušený vodák. Ačkoliv každé takové místo je nutné prohlédnout ze břehu, může se stát, že se jezdec či posádka dostanou do silného válce či vývaru. Určitou možnost záchrany uvázanou lodí ukazujeobrázek č. 79. Výhodnějším řešením je bezpečně uvázaná loď obsazená jezdcem či posádkou (obr. 80).
Loď je lépe ovladatelná a jezdec může pomoci tonoucího zachytit. Tonoucí má však k dispozici pouze krátkou dobu k přežití a organizace takovéto pomoci může být zdlouhavá. Rychlou možností záchrany je zásah uvázaného zachránce na laně. Současné "expediční" vesty s takovouto možností počítají a jsou osazeny oky na upevnění karabiny s lanem. Možno je použít i známé dračí smyčky - ovšem s pojistkou. Zachraňující musí mít možnost jedním zatažením se uvolnit z lana v případě jeho zachycení o výčnělky kořenů, jezu, o kameny apod. Lano na těle zachránce je upevněno prsním úvazem, aby nedošlo k omezení dýchání (obr. 81).
Záchranné prostředky.
Tonoucího vodáka účinně zachraňujeme hozením různých záchranných prostředků. V nouzi to znamená, že použijeme každý plovoucí předmět uvázaný na laně (obr. 82).
Při zajišťování vodáckého výcviku či akce jsme vybaveni: házecími pytlíky, házečkami (obr. 83), lanem, karabinami. Do válce či vývaru je výhodné poslat na přivázaném laně jednu nebo více dostatečně nosných vest. Velmi operativní je házecí pytlík .Je to malý vak z výrazně barevné látky s vnitřním plovákem vnějším, chytem a uvnitř složeným plovoucím 15 - 25 m dlouhým lanem se smyčkou na konci. V pohotovostním stavu je tehdy, když má povoleno zdrhovadlo v místě výstupu lana z pytlíku. Házecí pytlík, házečka musí být zachráncem přehozen dále, než se nachází tonoucí a zároveň proti proudu tak, aby proud uchopil plovoucí lano a táhlje přes pozici zachraňovaného. Pokud se první pokus nezdaří, zachránce se nezdržuje stáčením lana. Do házečky nabere vodu pro zvýšení hmotnosti a hod opakuje. Házecí pytlík si každý vodák připravuje sám. To znamená, že sám navíjí lano do pytlíku tak, aby se při hodu pravidelně odvinovalo. Dále kontroluje zdrhovadlo a vyzkouší hladký průvlek lana hrdlem otvoru. Je vhodné trénovat hod na suchu a poté i na tekoucí vodě, abychom měli představu, jakým způsobem se házečka chová v proudu.
UNIVERSITA KARLOVA, Praha 1998
Bronislav KRAČMAR, Milan BÍLÝ, Petr NOVOTNÝ