Základy kanoistiky - kapitola 12

Napsal Administrátor dne 27. duben 2000.

12. NĚKTERÉ DALŠÍ VARIANTY VODÁCKÉHO SPORTU

   Vodní toky, peřeje, vodopády, horské potoky, jezera, mořská pobřeží a dokonce i mořská hladina v blízkostí arktických ledovců lákají atraktivitou i vysokým stupněm svého rekreačního potenciálu mnoho vyznavačů kanoistiky. Specifickým podmínkám pak odpovídají i různé varianty a aplikace vodáckého sportu. Setkáváme se s turistikou na vodních plochách jezer a mořského pobřeží, s jízdou na příbojových vlnách, s využíváním vodních válců na horských řekách nebo v umělých kanoistických kanálech k akrobatickým prvkům, či se sjížděním kataraktů, se skoky z vodopádů. V bazénech se hraje s míčem na kajacích na dvě branky "kanupolo". Různým aktivitám pak odpovídá i použitá výzbroj a výstroj.

Vodní turistika na vodních plochách
   Vodní turistika na vnitrozemských jezerech či v příbřežním mořském pásmu tvoří specifickou součást vodní turistiky, která se odlišuje jak charakteristikou využívaných lokalit, tak především výběrem lodí a ostatního materiálu pro tuto činnost (obr. 87). Lodě jsou konstruovány s pevnou palubou, nakládacími otvory a často bývají opat

řevy doplňujícím vybavením - kormidlo, pomocný stěžeň s ráhnem a plachtou (takeláž), vyrovnávacím plovákem (katamarán) a dalším. Vícedenní putování vyžaduje i použiti systému speciálních kónických nepromokavých pytlů a dalších zavazadel. Lodě jsou opatřeny držáky pro navigační pomůcky (kompas, mapa atd.). Materiály jsou dnes většinou polyetylény. Ty vydrží i občasný otěr o ostré pobřeží. Nafukovací plavidla mají horší hydrodynamické vlastnosti a skládací lodě typu Klepper jsou poměrně křehké. Otvory lodí jsou zakryty krycí dekou. Lodě pak umožňují provedení eskymáckého obratu i s naloženou bagáží.

Surfování v příbojových vlnách
Velké příbojové vlny na mořském pobřeží bývají využívány pro surfování i k akrobatickým prvkům. Pohyb v mořském příboji je poměrně obtížný a vyžaduje značné zkušenosti. Metodika nácviku a popis techniky jsou důkladně zpracovány v zahraniční literatuře přímořských států. Studium této literatury pomůže předejít případným nehodám v silné příbojové turbulenci. Zvládnutí síly mořských vln dovolují jak surfování (obr. 88) po náběžných hranách rolujících mas vod, tak i využití vznikajících vodních válců pro různé akrobatické prvky (obr. 89).Důležitým předpokladem pro pohyb v příboji je spolehlivá dovednost eskymáckých obratů.

Rodeo a akrobacieve válcích
Velmi populární je hraní ve vlnách a válcích vodních toků. Speciálně konstruované lodě umožňují využít padající a rotující hmotu vody pro zamáčknutí ploché paluby a provádění různých obratů a lopingů (obr. 90). Využíváním vodních válců a dalších útvarů, které dříve vodák projížděl pokud možno rychle a rovně, lze uskutečnit díky nové technologii výroby lodí, ale i dalšího vybavení - vesty, přilby, krycí deky, pádla. Samozřejmostí je eskymácký obrat a odpovídající záchrana.

Skoky
   Projíždění peřejí, kaskád a kataraktů vrcholí skoky z menších či větších vodopádů. Nutná je precizní prohlídka a posouzení místa skoku, zvláště možnosti odjetí z vodních útvarů pod vodopádem, dále spolehlivá záchrana a opět dokonalá dovednost eskymáckých obratů (obr. 91 ). Pro hladký výjezd je nutný záklon jezdce, mírně zvednutá příď a dostatečný výtlak lodi. Skoky je možné trénovat i v plaveckých bazénech s dopomocí.

 zpět na obsah

UNIVERSITA KARLOVA, Praha 1998
Bronislav KRAČMAR, Milan BÍLÝ, Petr NOVOTNÝ

Základy kanoistiky - kapitola 11

Napsal Administrátor dne 27. duben 2000.

11. VODNÍ TURISTIKA

Vodní turistiku chápeme v nejširších souvislostech jako formu turistiky spjatou se specifickým, zde vodním prostředím, které z ní vytváří jednu z nejatraktivnějších pohybově rekreačních aktivit, dobře dostupnou pro většinu celé populace. Díky intenzivnímu působení přírodního prostředí (voda, sluneční záření, klimatické změny) dochází k výraznému rekreačnímu efektu.

• Vodní turistika je tvořena třemi základními složkami:

• specifickou pohybovou činností,
• kulturně poznávací činností,
• odborně technickými dovednostmi a znalostmi.

Pohybová činnost
   Jedná se o pohybovou aktivitu, jejímž obsahem jsou návyky a dovednosti, získané při vodáckém výcviku. Pohybová činnost může být různé intenzity, závisející především na charakteru zdolávání konkrétního terénu. Jednotlivé prvky pohybové činnosti na vodě popisují kapitoly Technika pádlování a Technika jízdy.

Kulturně poznávací činnost
   Předmětem kulturně poznávací činnosti je cílené, komplexní poznávání oblasti, ve které se pohybujeme. Získáváme přehled zeměpisný, přírodovědný, kulturní a hospodářský, ke kterým přistupuje poznávání ekologie dané oblasti. Kulturně poznávací činnost je specifickou složkou, která vodní turistiku odděluje od všech ostatních aktivit, spojených s vodním prostředím.

Odborně technické dovednosti a znalosti
   Odborně technické dovednosti dovolují vodnímu turistovi řešit problémy s materiálem, opravovat loď, stavět stan, vařit v přírodě apod.
   Vodní turistika je tradičně rozdělována na formy krátkodobé a dlouhodobé.
Krátkodobou formou vodní turistiky rozumíme vodáckou akci nepřesahující rámec víkendu, resp. dvou dnů. Obsahem bývá sjíždění takových vybraných úseků vodních toků, které mají optimální vodní stav a svoji technickou náročností jsou přiměřené pro účastníky akce. Na území ČR jsou využívána období jarního tání sněhu, přívalových vod při průtržích, či vysokého vodního stavu v potocích a říčkách při podzimním vypouštění rybníků. Při víkendových akcích na jaře a na podzim bývají k přenocování využívány noclehárny a sokolovny.
   Příprava krátkodobé formy není tolik náročná. Je důležité mít připravenou náhradní variantu pro případ změny vodního stavu.
    Při krátkodobé formě bývají sjety úseky s vyšším stupněm obtížnosti. Je nutné zajistit zdárný průběh a bezpečnost akce. Na toky vyšší obtížnosti je nevhodné vyplouvat osamoceně. V nebezpečných situacích nastupuje díky vědomí osamělosti deprese a při zvrhnutí chybí loď, která by mohla poskytnout pomoc.

Dlouhodobé formy vodní turistiky

   Jedná se o vodácké akce převážně v době dovolených a prázdnin. Jsou náročnější než formy krátkodobé jak při plánování a přípravě, tak při vlastní realizaci akce. Vyspělost účastníků v kanoistice bývá menší, jedná se o rekreanty či účastníky dětských putovních táborů. Tábořiště a kempy u vodních toků jsou v prázdninových měsících přeplněny, vznikají potíže v dopravě, zásobování, někdy i při vlastní plavbě. Zajištění ubytování, dopravy, stravy apod. v době soustředěného rekreačního provozu vyžaduje dlouhodobější plánování, zahrnující organizační zajištění tábora či dovolené, vyžadující bezpodmínečně:

• výběr řeky (obtížnost, tábořiště, nákup, jakost vody, dopravní dostupnost, krajinná a kulturní atraktivita);
• rámcový program vybudovaný na základě zkušenosti, resp. studia kilometráží a Původců ( především u zahraničních řek), s programem náhradním pro případ horších klimatických podmínek či změny charakteristiky řeky, program je vhodné rozpracovat na jednotlivé dny,
• u putovního tábora výběr účastníků (plavci!) a vedoucích (odborná licence). Materiální zajištění, projevující se v odpovídajícím technickém stavu materiálu a v přiměřenosti výběru vodácké výzbroje a výstroje pro určenou skupinu a vybraný vodní tok ( lodě, pádla, opravy, vaření, stany, osobni věci, záchranné prostředky, ...).

   Doprava materiálu je omezující, musíme-li využít vlakové spojení. Lodě je nutno poslat s předstihem, polohy stanic odbavujících lodě (do 35 kg hmotnosti) limitují výběr startovního a cílového místa. Opačným případem je neustálá přítomnost autobusu či aut s vlekem. Lodě mohou jet "nalehko" bez bagáže, akce je mobilnější a je možno využít úseků několika řek. Zde odpadá putovní charakter zájezdu.

   Táboření. Při putovních akcích využíváme kempů a tábořišť v okolí řeky. Volné táboření je ve střední Evropě natolik omezeno vyhláškami, že je nepovažujeme za reálné (srovnej s volným tábořením ve skandinávských zemích). Je vhodné při plánování akce s početnější skupinou táboření předem objednat. Je nutné zajistit ostrahu či uložení mater

iálu před zcizením.

Při stravování se klade hlavní důraz na snídaně a večeře. Na dobu jízdy je nutné mít připraveno jedno nebo více menších svačin, sestávajících se z trvanlivých potravin. Pitný režim by měl odpovídat celodennímu fyzickému výkonu, pobytu na vzduchu a slunci. Hlavním jídlem bývá večeře - buď jako součást programu uvařená vlastními prostředky nebo jako stravování v restauračních zařízeních. U dětských vodáckých táborů se stravování organizuje společně, odpovídá tomu i vybavení na vaření a způ

sob zásobování (nutno zajistit předem zvláště v menších obcích).

Režim plavby. Při vodáckých táborech je nutno dbát specifik a věkových zvláštností účastníků. Časová kalkulace proto vychází z cestovní rychlosti (spád řeky, vodní stav, rychlost proudu, překážky, počasí, směr a síla větru, velikost a vyspělost skupiny, typy lodí). Tu tedy nelze přesně určit. Na tekoucí vodě se může pohybovat od 4 do 12 km/h. Maximální pobyt na řece i s přestávkami je limitován v rozmezí od 8.30 do 17.00 hodin. Je nutno kalkul

ovat s rezervou (úraz, opravy, poznávací činnost, ...).

zpět na obsah

UNIVERSITA KARLOVA, Praha 1998
Bronislav KRAČMAR, Milan BÍLÝ, Petr NOVOTNÝ

Základy kanoistiky - kapitola 10

Napsal Administrátor dne 27. duben 2000.

10. VODNÍ SLALOM A SJEZD

   Tratě vodního slalomu se vytyčují na úsecích řek nebo umělých slalomových drahách různých obtížností (obr. 86). Délka trati nesmí být kratší než 300 metrů a nesmí být delší než 600 metrů (měřeno od startu do cíle střednicí řeky) a musí obsahovat přírodní nebo umělé překážky. Na trati se vytyčuje 20 - 25 branek. Branky jsou široké 120-350 cm, jsou tvořeny dvěma tyčemi pruhovaně natřenými. Zelenobílé branky se projíždějí po směru proudu, červenobílé proti směru proudu. červenobílých musí být minimálně 6. Branky jsou opatřeny čísly, která jsou u protivodných (červenobílých) branek přeškrtnutá. Hodnotí se čas, za který závodník projede vytyčenou trať a správný způsob projetí branek. Za nesprávné projetí jsou k času připočítávány trestné vteř

iny (body). Při dotyku tyče nebo tyčí branky se připočítávají 2 vteřiny, při neprojetí branky nebo při chybném projetí (v opačném směru, úmyslné odhození tyče) se závodníkovi připočítává 50 trestných bodů. Závodníkovi, který projel jednu branku vícekrát se vždy počítá nejhorší průjezd. Branky se musí projíždět ve stanoveném pořadí. Závodí se ve dvou jízdách, jejichž výsledky se sčítají. Výsledek závodu je tvořen součtem časů a trestných bodů v obou kolech. Dosažený čas se převádí jednoduchým způsobem na body a k nim se připočtou trestné body.

(Například závodník docílil času 1 minuta, 45 vteřin, I 8 setin = 105,18 bodů, dotkl se tří branek = 6 trestných bodů, výsledek jízdy je 105,18 + 6 = 111, I 8.). Závody ve vodním slalomu se vypisují v těchto kategoriích:

• KI muži
• K I ženy
• C 1 muži
• C2 muži

Lodě	K1	C1	C2
nejmenší délka nejmenší šířka nejmenší hmotnost	400 60 9	400 70 10	458 80 15

    Kajaky jsou lodě s palubou, které musí být poháněny dvojitým pádlem. Závodník v nich sedí. Kanoe jsou lodě s palubou, které musí být poháněny pádlem s jedním listem. Závodník v nich klečí.

   Na všech důležitých závodech se jezdí systémem kvalifikace-

finále, kdy do finále postupuje prvních patnáct (v kategorii K1 muži 20) lodí v každé kategorii. Při mistrovstvích republiky a mistrovstvích světa se vypisují závody družstev. Družstvo tvoří tři lodě, které absolvují trať ve společném čase (měří se start prvního a cíl posledního závodníka). Úsek od poslední branky do cíle musí závodníci projet v rozmezí 15 vteřin.Sjezd

    V závodech ve sjezdu na divoké vodě se hodnotí pouze dosažený čas. Závodí se na úsecích řek různých obtížností a délek. Maximální délka sjezdu je dle pravidel taková, kterou lze absolvovat do 30 minut. Soutěží se zpravidla v jedné jízdě. Závody ve sjezdu jsou vypisovány ve stejných kategoriích jako ve slalomu, tzn. K1 muži a ženy, C 1 muži a C2 muži. Na mistrovstvích republiky a světa se opět vypisují závody tříčlenných družstev.

Lodě	K1	C1	C2
nejmenší délka nejmenší šířka nejmenší hmotnost	450 60 10	430 70 11	500 80 18

Kormidlové zařízení není dovoleno.

Nákres trati pro závody ve vodním slalomu
na umělém slalomovém kanálu v Praze Tróji.
Obr. 86

zpět na obsah

UNIVERSITA KARLOVA, Praha 1998
Bronislav KRAČMAR, Milan BÍLÝ, Petr NOVOTNÝ

Základy kanoistiky - kapitola 9

Napsal Administrátor dne 27. duben 2000.

9. RYCHLOSTNÍ KANOISTIKA

V rychlostní kanoistice se závodí na krátkých a dlouhých tratích a v maratónech

. Závody se konají na vodě stojaté, popřípadě na vodě velmi mírně proudící. Závody v maratónech se jezdí na vodách přírodních s přírodními i uměle vytvořenými překážkami. Krátké tratě

Ženy startují na kajacích v závodech na 200 a 500 metrů, na MS v KI a K2 v závodech na 1000 metrů . Start závodů je hromadný, každá loď má vyhrazenu jednu dráhu 9 metrů širokou. V jedné rozjížďce

startuje 9 lodí.

Dlouhé tratě

V současné době se vypisují závody na 5 km pro muže i ženy pouze jako národní soutěže. Trať závodu může být přímá nebo s obrátkami.

Vytrvalostní závody

Mistrovství světa v

maratónu (42 km) se pořádá odděleně od MS na krátkých tratích. Start je hromadný, na trati jsou zpravidla zařazeny tři přeběhy 200 metrů dlouhé. Startují muži i ženy.

Lodě

Na kanoích se pádluje jednolistovým pádlem, závodníci klečí na koleně zadní nohy. Stehno a holeň svírají 90 stupňů. Přední noha je mírně pokrčena a chodidlo je v jedné ose s klečícím kolenem (obr. 84).

Na kajacích se pádluje dvoulistým pádlem. Závodníci v lodích sedí s pokrčenými nohami zapřenými o opěrku. Kajaky bývají vybaveny kormidlem (obr. 85).

zpět na obsah

UNIVERSITA KARLOVA, Praha 1998
Bronislav KRAČMAR, Milan BÍLÝ, Petr NOVOTNÝ

Základy kanoistiky - kapitola 8

Napsal Administrátor dne 27. duben 2000.

8. NEBEZPEČÍ PŘI KANOISTICKÉM VÝCVIKU A VODÁCKÝCH AKCÍCH

Při jízdě na řece vznikají různé situace, které mohou ohrozit zdraví či ·ivoty vodáků, popř. po±kodit vodáckou výzbroj a výstroj. Nejdůle·itěj±í skutečností, odli±ující pohyb na vodě od ostatních tělovýchovných, sportovních a rekreačních aktivit, je právě aspekt vodního prostředí. Význam vody jako nenahraditelného činitele při rekreaci a regeneraci tělesných sil člověka je nesporný. Ve spojení s vodním prostředím dochází u člověka i k výrazné pozitivní stimulaci psychické stránky.

Výrazně silný vliv vodního prostředí občas působí i velmi nepříznivě. Octne-li se kanoista či vodní turista v kritické situaci, její· ře±ení je nad jeho mo·nosti, začíná voda jako fenomén působit výrazně negativně. Kanoista se dostává do nebezpečí, které zavinil buď sám nebo tento stav zapříčinily objektivní podmínky bez ohledu na jeho jednání.

Nebezpečí při jízdě na vodě je tradičně rozdělováno na nebezpečí subjektivní a objektivní. Pro snadněj±í orientaci ,se podr·íme tohoto dělení a budeme chápat nebezpečí objektivní jako nebezpečí, které působí vodní terén, skryté vady materiálu, stavby na řece, atmosférické podmínky, technická vyspělost, fyzická zdatnost, schopnost hodnocení vlastních sil, aktuální psychický stav, okam·itá kondice a dal±í.

Nebezpečné situace, do kterých se vodák dostává, jsou téměř v·dy důsledkem subjektivních chyb, přesto·e mohou být způsobeny i objektivními příčinami (např. jízdu za vysokého stavu vody, která enormně zvý±í obtí·nost terénu, nemusí zku±ený vodák vůbec začínat). Je málo objektivních příčin, které nelze ani při nejvy±±í opatrnosti předvídat.

Zvrhnutí lodě

Pro vět±inu vodáků znamená převr·ení lodě opu±tění plavidla s následující snahou o záchranu lodě, pádla a ostatního vybavení. Při kanoistickém výcviku na tekoucí vodě se se zvrhnutím setkáváme poměrně často. Vedeni snahou o minimalizaci rizika se touto situací zaobíráme poněkud podrobněji.
Důle·ité budou dva momenty:
- opu±tění lodě,
-  záchrana lodě, pádla, materiálu.

Opu±tění lodě je velice jednoduché u turistických otevřených a polozavřených plavidel. Rovně· tak u taftových člunů. Loď vět±inou je±tě není otočena o 90° a posádka ji· často opou±tí plavidlo. Pokud na otevřených lodích hrozí nebezpečí zalití ve vlnách či válci, je výhodné vyskočitje±tě před úplným zaplavením. Loď' není potom plná vody a neničí se zbytečně o dno a kameny. Komplikace nastávají u zavřených lodí s krytou palubou. Po převr·ení je důle·ité nechat loď úplně obrátit (a teprve potom se směrem hlavou dolů z ní vyprostit). Ve chvíli, kdy je loď na boku, dochází ke vzpříčení mezi lodí a sedačkou. Snaha jezdce udr·et bezpodmínečně hlavu nad vodou vede k dal±ímu vzpříčení. Příčinou takového chování je jasně vítězící pud sebezáchovy i subjektivní pocit rychlej±ího běhu času pod vodou. Je ·ádoucí, aby způsob vypro±tění z lodě po zvrhnutí byl prakticky probrán je±tě před výcvikem na tekoucí vodě. Potom mů·e být opu±tění lodě zále·itostí krátké chvíle. Vodák v předklonu čeká, a· se loď otočí, poté vlastní vahou bez potí·í vypadne. Vpřípadě, ·e klečí a je přikurtován, stačí nyní kurty v klidu povolit, případně strhnout krycí deku. Krycí deky musí být vpředu opatřeny oky na str·ení.

Záchrana lodě a materiálu pokračuje tak, ·e po převr·ení nepustíme pádlo z ruky. Po, vyplavání uchopíme loď za chytací poutko ±pice lodi, která je vý±e po proudu a necháme srovnat loď podélnou osou rovnobě·ně s proudem (obr. 77). Zmen±í se tak riziko přelomení či po±kození boku lodě o případnou překá·ku a vlastní loď nyní klade minimální odpor. Pokud se jedná o C2, mohou oba členové posádky dr·et loď za horní ±pici. Loď není vhodné převracet zpět či na ní lehat, vzduch pod ní ji výrazně nadná±í. Je nebezpečné omotávat si na zápěstí úvazovou ±ňůru. Loď' se mů·e potopit a stáhnout s sebou jezdce. Nyní plaveme na zádech, pokrčenýma nohama vpředu ohmatáváme překá·ky. Necháme se uná±et proudem a směřujeme horní ±pičku k bli·±ímu břehu či ti±ině. Vyu·íváme přitom tlaku vody na bok lodě, který je dále od břehu, podobně jako u přejezdu. V ·ádném případě se nesmíme dostat před loď . Hrozí nebezpečí přitisknutí lodí k překá·ce.

Pokud uplave materiál či pádla z C2, jeden z jezdců zachraňuje loď a druhý ostatní vybavení. V tě·±ích terénech, kde je ohro·eno zdraví či ·ivot, se materiál nezachraňuje. Největ±í chybou při záchraně jakékoliv pevné lodě v proudu je uchopení za obě ±pice. Loď se dostává ihned kolmo na proud, převrací se dnem po proudu a takováto "kapsa" plná 300 - 600 litrů vody navíc hnaná proudem je prakticky nezastavitelná. Jakékoliv ;vystavení kolmo na proud vystavuje loď riziku namáčknutí na kámen, případně její zlomení. Vytvoří-li kolmou hráz mezi dvěma kameny, je téměř nevyprostitelná. Při zvrhnutí na raftovém člunu je výhodné dr·et se chytací postranní ±ňůry. Raft má velký . tlak a zde působí jako záchranný prostředek. Pokud je vodák pod převr·eným raftem, není důvod k panice. Je zde dosti vzduchu a úchyty na dr·ení. Na klidněj±ím ,Ť.stě podplave ven. Posádka dostává raft bud ke břehu nebo se pokusí na převrácený lun vylézt a přistát, případně převrací člun přímo na vodě a nasedá z vody. Volba zále·í na náročnosti vodního terénu.

Záchrana z druhé lodi je nejúčinněj±í z C2. Je výhodné zachraňovat z pozice po proudu pod převr·enou lodí, proto pod obtí·něj±ími místy lodě čekají na průjezd ostatních. Zadák na C2 řídí svou loď ke břehu, háček dr·í převr·ené plavidlo. Kl a C1postrkují splouvající loď do ti±iny, zde jeden jezdec vystoupí a zachraňuje ze břehu.
   Plavajícím vodákům přiblí·íme ±pičku lodě, tak aby se mohli zachytit, či dr·et za úchyt. Pokud zvrhnutý vodák je ve stavu, kdy ji· není schopen spolupracovat, je vhodné opustit vlastní loď a pokusit se pomoci podle pravidel záchrany tonoucího. Pou·ití záchranných házecích pytlů přímo z ostatních lodí je dnes ji· obvyklé. Nejvýhodněj±í je kombinace házečky s karabinou, která je pohotovostně připnutá na palubách lodí či na raftech. Tonoucího vodáka zachraňujeme rovně· pomocí dvou či více lodí svázaných za sebou. Tonoucí se nachází vět±inou ve válci či vývaru.
    První loď se nechá po ±pici spustit k zachraňovanému. Ostatní lodě (loď) jsou ji· v odtékající vodě a připraveny ke zpětnému záběru, jistí a posléze vytahují první loď se zachraňovaným (obr. 78). Jednotlivé druhy plavidel pro způsob záchrany z vody od nejvhodněj±ích k méně vhodným jsou: R6 a více, R4, R2, C2 zavřená, C2 otevřená, K1 +C1.

Záchrana ze břehu. Na organizovaných vodáckých akcích a závodech bývá zajištěna profesionálními záchranáři. Při sjíždění řeky je preventivní záchrana ze břehu nutná za náročnými místy. Preventivní rozestavění záchrany určuje vedoucí akce. V případě akutního nebezpečí musí pomoci každý zkušený vodák. Ačkoliv každé takové místo je nutné prohlédnout ze břehu, může se stát, že se jezdec či posádka dostanou do silného válce či vývaru. Určitou možnost záchrany uvázanou lodí ukazujeobrázek č. 79. Výhodnějším řešením je bezpečně uvázaná loď obsazená jezdcem či posádkou (obr. 80).

Loď je lépe ovladatelná a jezdec může pomoci tonoucího zachytit. Tonoucí má však k dispozici pouze krátkou dobu k přežití a organizace takovéto pomoci může být zdlouhavá. Rychlou možností záchrany je zásah uvázaného zachránce na laně. Současné "expediční" vesty s takovouto možností počítají a jsou osazeny oky na upevnění karabiny s lanem. Možno je použít i známé dračí smyčky - ovšem s pojistkou. Zachraňující musí mít možnost jedním zatažením se uvolnit z lana v případě jeho zachycení o výčnělky kořenů, jezu, o kameny apod. Lano na těle zachránce je upevněno prsním úvazem, aby nedošlo k omezení dýchání (obr. 81).

Záchranné prostředky.
Tonoucího vodáka účinně zachraňujeme hozením různých záchranných prostředků. V nouzi to znamená, že použijeme každý plovoucí předmět uvázaný na laně (obr. 82).

Při zajišťování vodáckého výcviku či akce jsme vybaveni: házecími pytlíky, házečkami (obr. 83), lanem, karabinami. Do válce či vývaru je výhodné poslat na přivázaném laně jednu nebo více dostatečně nosných vest. Velmi operativní je házecí pytlík .Je to malý vak z výrazně barevné látky s vnitřním plovákem vnějším, chytem a uvnitř složeným plovoucím 15 - 25 m dlouhým lanem se smyčkou na konci. V pohotovostním stavu je tehdy, když má povoleno zdrhovadlo v místě výstupu lana z pytlíku. Házecí pytlík, házečka musí být zachráncem přehozen dále, než se nachází tonoucí a zároveň proti proudu tak, aby proud uchopil plovoucí lano a táhlje přes pozici zachraňovaného. Pokud se první pokus nezdaří, zachránce se nezdržuje stáčením lana. Do házečky nabere vodu pro zvýšení hmotnosti a hod opakuje. Házecí pytlík si každý vodák připravuje sám. To znamená, že sám navíjí lano do pytlíku tak, aby se při hodu pravidelně odvinovalo. Dále kontroluje zdrhovadlo a vyzkouší hladký průvlek lana hrdlem otvoru. Je vhodné trénovat hod na suchu a poté i na tekoucí vodě, abychom měli představu, jakým způsobem se házečka chová v proudu.

zpět na obsah

UNIVERSITA KARLOVA, Praha 1998
Bronislav KRAČMAR, Milan BÍLÝ, Petr NOVOTNÝ

Základy kanoistiky - kapitola 7

Napsal Administrátor dne 27. duben 2000.

7. RAFTING

Historie raftingu
   Předchůdce raftingu lze hledat v dávné voroplavbě. Naznačuje to i český překlad slova raft - vor. První zmínku o nafukovacím plavidle lze nalézt u patentního úřadu města Sheetu (USA) z roku 1846, kde je uváděn jako záchranná loď.
   Na gumových nafukovacích člunech se začalo jezdit před druhou světovou válkou (v roce 1939 sjel Amos Burg Middle Fork of the Salmon river). Ve větší míře se začaly nafukovací čluny používat ve 2. světové válce pro záchranu leteckých posádek ( “košové lodě”- po nafouknutí měly tvar koše) nebo jako invazní čluny pro vyloďování lehké pěchoty.
   Rafting jako náplň volného času má své počátky opět v USA po 2. světové válce. První licence pro komerční rafting byla vydána v roce 1950. Začaly se vyrábět čluny nových tvarů z odolnějších materiálů pro více osob, hledaly se nové úpravy dna, aby voda ze člunů odtékala.
   V roce 1983 v USA postavil Jim Cassidy první samovylévací raft. Princip spočívá v nafouknutém dně člunu ležícím na hladině. Otvory, kterými je dno přivázáno k bočním válcům, jsou nad hladinou řeky a vodě nic nebrání v odtoku.

Soutěže
   Spolu s dokonalejšími materiály a lepidly se staly nafukovací čluny hitem devadesátých let a umožnily prudký rozvoj vodní turistiky na dosud nedostupných řekách.
    Zákonitě musela přijít soutěžní podoba raftingu. Pořádají se ME, mezinárodní závody, Evropská raftová liga. První raftové závody u nás se uskutečnily v dubnu 1991 na řece Kamenici za účasti 10 posádek. Od roku 1992 se pořádají závody Českého poháru v raftingu. Závodí se ve slalomu a ve sjezdu. Pro slalom je rozměr bran upraven. Sjezd má několik podob: Head to Head (paralelní závod dvou člunů), Tripple Header (sjezd tří člunů vedle sebe), klasický sjezd jednotlivých posádek na vymezeném úseku řeky.

Vybavení
   Pro závodní i rekreační účely je vhodný taft, který je tvořen bočními válci, každý se dvěma nafukovacími komorami. a jednokomorovým dnem členěným čtyřmi mezistěnami. Vrchní část přídě a zádě je tvořena nafukovací palubou. Ve vnitřním prostoru člunu jsou dvě nastavitelné nafukovací sedačky, taft je vybaven úchytkami na nohy (obr. 69).

   K technicky správnému pádlování potřebujeme dobré sezení, které nás drží ve člunu pevně, ale neomezuje rozsah pohybů. Noha na straně pádlování je volně natažena a zachycena v úchytce, stehno je zapřeno o bok člunu. Druhá noha je zaklesnuta v kleku pod sedačkou. Při druhém způsobu sezení jsou obě nohy zaklesnuté v úchytkách, hýžděmi se opírají o bok člunu. Jistější sezení umožňuje lepší kontakt s vodou a účinnější ovládání taftu. Hmotnost posádky by měla být vyvážená, zadáci těžší než háčci.

Pádla
   Technicky správně provedený záběr může být proveden jen se správnou délkou pádla. Spodní paže by měla držet pádlo asi 15 cm od listu. Držíme-li pádlo ve vodorovné poloze nad hlavou, měly by paže svírat v loketním kloubu úhel okolo 90 stupňů. Pro rafting se používají pádla o 5 a více cm delší než pro jízdu na kanoi.
   Při zdolávání obtížnějších vodních terénů je nutno používat kvalitní výzbroj a výstroj. Kromě běžného vybavení je vhodné mít pumpu, házecí pytlík, karabinu a materiál na opravu.

VÝČET ZÁBĚRŮ NA R4

• Přímé záběry
  • záběr vpřed,
  • záběr vzad
• Řídící záběry

• přitažení u špičky,
• přitaženi (závěs) vedle sebe,
• ulomení slalomové,
• ulomení rychlostní,
• široký záběr vpřed (obloukový záběr),
• široký záběr vzad,
• bidlování.

   Technika jednotlivých záběrů na R4 odpovídá technice jednotlivých záběrů na kanoi (viz kapitola Technika pádlování).

TECHNIKA JÍZDY NA R4
   Technika jízdy je ovlivněna tvarem člunů. Plynulost jízdy závisí na sehranosti posádky. Na raftu je třeba dodržovat velení a disciplínu. Jeden z háčků udává tempo posádky. Velení znamená rozhodnout, co se udělá za manévr, jak objet překážku, kde zastavit a podobně. Ve velení je možno se střídat, ale vždy musí být jasné, kdo právě velí. Dle proměnlivých terénních podmínek je nutné měnit rychlost a intenzitu pádlování.

TECHNIKA JÍZDY NA KLIDNÉ VODĚ
   Pro popis techniky jízdy použijeme následujících zkratek: LH, PH - levý a pravý háček, LZ, PZ - levý a pravý zadák.

Přímá jízda

   Jízda vpřed je charakterizována plynulým pohybem člunu bez smýkání do stran. Záběry jednotlivých členů posádky by měly být synchronizované (obr. 70). Udržení plavidla v přímém směru zajišťují zadáci řídícími záběry - ulomením rychlostním a ulomením slalomovým.

Změny směru R4 ( raftový člun - dále R4 )
   Raft můžeme otáčet na místě nebo za jízdy. Na místě levá strana posádky provádí opakovaný široký záběr vpřed a pravá analogicky široký záběr vzad. Háček strany provádějící záběr vzad může opakovaně přitahovat u špičky člunu. A naopak.
   Za jízdy: LH zasadí pádlo do závěsu vedle sebe, což je místo, kolem kterého se raft otáčí. Výhodné je přehmátnutí spodní ruky výše na dříku - pro zvětšení páky a rozsah záběru. LZ provede široký záběr vzad. PH pádluje vpřed a PZ zabírá vpřed nebo provede široký záběr vpřed (obr. 71 ).

Jízda vzad
   Posádka provádí opakované záběry vzad. Háčci přejímají řídící funkci zadáků a korigují odchylky ve změně směru širokým záběrem vzad nebo přitažením vedle sebe.

TECHNIKA JÍZDY NA TEKOUCÍ A DIVOKÉ VODĚ

Přímá jízda
   Od nácviku na klidné vodě postupujeme přes jízdu v tekoucí vodě až k jízdě ve vlnách a válcích. Technika jízdy ve vlnách je založena na správném časování záběrů. Záběry se snažíme dělat z vln a ne opačně. Zaboření přídě do vlny předejdeme jejím odlehčením. Raft by mělmít v okamžiku nájezdu větší rychlost než proud, aby najel na vlnu. V opačném případě hrozí, že raft sklouzne zpět do úžlabí a další vlna jej zaleje. Peřeje se skládají z mnoha vln různých směrů, velikostí a tvarů. Pro raft nejsou nebezpečné. Bývají s oblibou vyhledávány pro emotivnost zážitků posádky při jejich překonávání.

Otáčení R4

   Pro účelné otáčení využíváme všech rozmanitostí vody u pomalých proudů, protiproudů, tišin, vln. Těchto míst využíváme ke zpomalení přídě či zádě člunu a proud nám pomáhá k otáčení zbývající části člunu. Při otáčení na vlnách je třeba myslet na to, že v úžlabí mezi vlnami jsou oba konce raftu drženy vodou a točení je velmi obtížné. Naopak na vlně je otočení usnadněno. Výjezdy z proudu do protiproudu a naopak
   Nájezdy do protiproudu se dají rozdělit na nájezdy “ostré” a z “oblouku”. Ostrý nájezd je najetí raftu z proudu do silného protiproudu, který využije posádka pro rychlé točení plavidla. Výhodou je kratší dráha, je však třeba brát zřetel na délku raftu, aby nedošlo k jeho přetočení na rozhraní a k následnému unášení proudem. Předností nájezdu z oblouku je již částečně otočený člun proti proudu, který méně brzdí setrvačnost lodě.
   Nájezd do protiproudu z oblouku na stranu levého háčka (obr. 72): posádka jede dostatečnou rychlostí pro překonání rozhraní, které jí pomůže dotočit raft při nájezdu do levého protiproudu. LH počká připraven po přímém záběru až bude mít špičku lodi v protiproudu. LZ otáčí raft širokým záběrem vzad s navazujícím závěsem vedle sebe a záběrem vpřed. PH a PZ zabírají vpřed. Zde musí PZ pomoci s náklonem do protiproudu, nepoužije tedy široký záběr. Raftový člun se chová jako ostatní plavidla (KI, CI, C2). Je nutno provádět náklony pro zachování stability. Platí zásada, že při vjíždění z proudu do protiproudu a z protiproudu do proudu se nastaví dno lodě proti proudu, do kterého se najíždí . Se zvětšující se rychlostí proudu se zvětšuje i náklon.

Nájezd do proudu
   Zde platí obecná zásada, že při nájezdu a přejezdu proudu je třeba mít dostatečnou počáteční rychlost raftu k překonání rozhraní. Při malé rychlosti otočí silný proud špici raftu na rozhraní a člun je snášen rozhraním říčním korytem nebo se musí otočit 0 360 stupňů a nájezd zopakovat. Nájezd do proudu (obr. 73): háčci pádlují vpřed, LZ slalomovým řídícím záběrem koriguje úhel nájezdu a směr následného přejezdu, PH pádluje vpřed.

Přejezd proudu
   Klíčové momenty správného přejezdu proudu jsou: dostatečně rychlý nájezd pod vhodným úhlem pro snadné ovládání plavidla v proudu. Při nájezdu do proudu na ruku pravého zadáka PZ provádí slalomový řídící záběr, LZ široký záběr vpřed, LH taktéž a PH zabírá vpřed. Při nájezdu do protiproudu na druhé straně řeky je nutné provést opačný náklon (obr. 74).

Průjezd válce
   Průjezd válce je podobný průjezdu vlnami, ale s větším důrazem na odlehčení přídě. Důležité je přesně vystihnout okamžik záběru na hraně válce. Při překonávání vodního válce se člun udržuje v přímém směru, dopadá na plochu dna. Důležité je mít velkou rychlost a nezatíženou špici raftu (obr. 75).

Přejezd válce
   Při projíždění válce bokem se rafl poněkud odkloní po vodě, aby nápor vody narážel na dno člunu a klouzal pod něj. Pro udržení rovnováhy se pádla opírají 0 odtékající vodu za válcem. Z válce se nejsnadněji vyjíždí tam, kde je přerušen pravidelným odtokem vody, nejčastěji na jeho okrajích. K ním se dojíždí v závěsu s vedením pádla vodou vpřed nebo vzad s následným přímým záběrem (obr. 76).

Sjezdy extrémních toků
   Extrémní toky jsou toky o velikém spádu a průtocích řádově 100 až 1000 m‘.s-‚. Pro extrémní sjezdy je pro nás stále dostupný rafl Matylda s velkou nosností, malou váhou, rychlou sestavitelností a větší odolností proti mechanickému poškození. Na rozdíl od člunů se v ní nedrží voda. Matyldě velí vrátný - jezdec u předního, vrátenského vesla, případně kormidelník - jezdec u zadního vesla, opačiny. Záběry jezdců na obou stranách Matyldy jsou omezeny pouze na záběr vpřed a záběr vzad. Řídící záběry provádí většinou vrátný a kormidelník vrátenským veslem a opačinou. Zabírá většinou vsedě, držení vesla je obdobné jako u pádla, ruce jsou od sebe asi na šířku ramen.
   Na klidnější vodě je možné k řízení používat pouze opačinu. Nevýhodou Matyldy jsou pomalé reakce na podnět, proto vedoucí plavidla musí dobře číst řeku a včas reagovat na změny vodního terénu. Horší manévrovací schopnosti Matyldy vynahrazuje fakt, že bezpečně projede válce o délce 3-4 m, přejede bez poškození hladké překážky na úrovni hladiny (stromy, ploché kameny), může určitým způsobem i narazit do skal.

VODÁCKÝ KURS JÍZDY NA RAFTOVÝCH ČLUNECH (postup výuky na FTVS UK Praha)
a) příprava raftu pro jízdu na vodě,
b) výčet záběrů na R4, způsoby sezení v člunu.

Technika jízdy na klidné vodě:

• přímá jízda,
• změny směru R4 (na místě, za jízdy),

Technika jízdy na tekoucí a divoké vodě:

• přímá jízda,
• otáčení R4,
• nájezdy z proudu do protiproudu a naopak, · přejezdy proudu,
• průjezd válce, · přejezd válce.

  zpět na obsah

UNIVERSITA KARLOVA, Praha 1998
Bronislav KRAČMAR, Milan BÍLÝ, Petr NOVOTNÝ