Jízda na zatarasených a nepřehledných tocích, kde je potřeba jet pomalu



Jak jsem uvedl v předchozí kapitole, nepovažuji se za odborníka na expediční sjíždění řek. Proto zde předkládám návod na ježdění od člověka, který toho sjel opravdu hodně - řeky všech obtížností po celém světě.

Vojta Jančar: Jak jezdit pomalu a jak se naučit couvat


Kajakáři to nakonec dělají celý život. Teda na vodě. Je to pro ně jednodušší, ze své výšky sezení toho vidí méně než kanoisté a tak musí občas použít zpětného záběru a prohlédnout si místo, kam chtějí najet. Kanoisté jsou z tohoto pohledu na tom malinko lépe. Pokud dobře čtou vodu a umí se správně a včas rozhodnout, tak přece jen vidí dále do nájezdových míst. Ale někdy to prostě nejde. Jedu-li na mě neznámé řece, musím počítat se vším. Nakonec i na řece, kterou znám důvěrně a zrovna včera jsem ji projel, se přes noc může změnit koryto po dešti, může padnout strom do řeky nebo stavbaři zahájí stavbu mostu či zpevnění břehů. Prostě řeka se mění z hodiny na hodinu.
To by mělo většinu jezdců na vodě vést k tomu, aby jeli s rozmyslem a používali jak technické, tak taktické prvky jízdy na kanoi tak, aby dojeli bez problémů pro sebe, ale i své okolí až do cíle a bez problémů. Aby každá akce nevypadala jak na Vavřinci, kde po sobě jezdí několik lodí ačkoliv vlastně nechce. Pro jízdu ve skupině to tak platí dvojnásob.

Co s tím? Loď je dobře řiditelná, když jede rychleji nebo pomaleji než teče vodní proud. Pokud je loď jen unášena proudem, lze ji řídit velmi obtížně. Prostě nereaguje na řídící záběry a proud ji nese kam chce on a nikoliv kam chce jet posádka. Pokud jedu rychleji než voda, musím se velmi rychle rozhodovat, kam najet, s jakým úhlem, v jakém náklonu a jak rychle.
To většinou dokáže jen velmi zkušený jezdec a ještě spíše intuitivně. Řešení správného způsobu jízdy je pak souhrnem vhodných technických prvků (záběrů) a taktických prvků. Hned si to vysvětlíme.

Pokud jede skupina lodí za sebou, pak první loď je určitě ta nejlepší a právě proto myslí na ty co má za sebou. I druhá loď by měla být zkušená, aby uměla řešit situaci, pokud se vedoucí loď rozhodne špatně – pak přebírá funkci vedoucí lodě. A nemusí to být zrovna nad vodopádem v extrémním místě – stačí třeba volba trasy na zdivočelé řece tvořící ramena. Stačí se špatně rozhodnout a jste na suchu nebo v rameni s padlými stromy, které před zatáčkou nebyly vidět. Stále musím sledovat, zda lodě za mnou jedou alespoň v dohledu. Abych jim neujížděl. Aby mohli jednoduše trefit správný nájezd, který jim vedoucí loď zvolila
a mohli sledovat i způsob a tempo jízdy vedoucí lodě.

Ať už na singlu nebo deblu (kanoi) prostě musím měnit tempo jízdy. Někdy zpomalit, do obtížného místa, pokud je to potřeba (třeba do válce) se několika záběry rychle a razantně rozjet. To je otázka zkušenosti a vyježděnosti. Loď může plout s proudem, ale jakmile je to nutné musím zrychlit nebo naopak zbrzdit.

Z hlediska záběrové techniky používám tedy záběry s výraznými brzdícími složkami nebo dokonce zpětné záběry (názvosloví je různé), známé „kontra“. Při jízdě na zablokovaném toku, občas zarostlém, kde není za zatáčku vidět nepojedu jak k ohni. Poháněcími záběry šetřím, jedu prostě laxně, ale připraven ihned tempo jízdy změnit. Objeví-li se za zatáčkou v průjezdu mezi balvany válce, několika záběry loď rozjedu do místa průjezdu, zadák směřuje loď do místa všeobecně, háček doladí centimetrovou přesnost ulomením nebo záběrem k lodi či jiným více či méně řídícím záběrem. To obecně platí u debla z hlediska čtení vody. Zadák vodu čte v předstihu a volí strategický směr plavby na větší vzdálenost a háček pak směřuje špičku lodě do přesného nájezdu (je-li to třeba) tady pozor u debla na dohodu – zvláště to platí pak u deblů klasických (tedy nikoliv slalomky s přesazenou dírou). Na klasickém deblu zadák ne vždy dobře vidí přes háčka do místa nájezdu a tak najíždí občas něžně šikmo, tomu by neměl háček zas tak bránit, ale musí s tím počítat. Srovnat loď do správného nájezdu pak není problém na poslední chvíli. Zadákovi se kanoe líp točí na ruku, tedy na odlomení, háčkovi naopak. Je třeba se na deblu dohodnout, dobře sjeté debly to mají zautomatizované, ostatní na sebe pokřikují.

Z hlediska taktiky pak využívám různých rychlostí proudu v korytě řeky. Například v meandrech jedu spíše vnitřními oblouky a u břehu, kde voda teče pomaleji a mám tak možnost se déle rozhodovat, případně, pokud se objeví překážka, jednodušeji přistát. Přistát mohu klasicky – tedy „zabodnout“ špičku lodě do břehu a otočit se kolem ní ke břehu, ale může se stát, že padlý strom je metr přede mnou, pak musím přistát „traverzem“, tedy zpětný silný záběr přičemž záď lodě musím nasměrovat nejprve ke břehu. A samozřejmě náklon! Tohle je jak na singlkanoi tak deblu poměrně obtížný prvek, proto není od věci jej trénovat.
Loď se totiž stáčí ve směru kontra záběru, což ne vždy je ten správný směr a tak na singlu musím směr korigovat u špice a u debla se o tohle technicky stará obdobně háček. Zkoušejte si přistání v proudu bez točení lodě – může se to hodit. Stejně tak rychlé zastavení a couvání v proudu. A pozor na úhel a náklon.
Pokud nechci jet stále rychleji a tak ujet ostatním, využívám míst s pomaleji tekoucí vodu, nejedu tedy stále středem proudnice. Na méně přehledném toku pak využívám jednotlivých vracáků ke zpomalení jízdy a to využívám k prohlídce dalšího úseku či místa po řece. Teprve, když do místa nevidím (zarostlé, velký výškový rozdíl, schované za úzkým průjezdem mezi velkými balvany), přistanu, stejně tak ostatní a jdu prohlédnout ze břehu. Tím vším lze korigovat rychlost plavby a jet tak bezpečněji.



Návrat na začátek stránky