„Každý může maximalizovat svůj individuální potenciál,“ říká Jan Busta

Napsal Tereza Prskavcová dne 25. listopad 2020.

Právě teď vychází nová publikace Jana Busty, trenéra vodního slalomu a bývalého kanoisty, dvojnásobného mistra republiky. Za úspěchem ve vlnách je určena všem trenérům, závodníkům i jejich rodičům. Ti všichni v ní najdou komplexní informace o racionálně pojatém sportovním tréninku ve vodním slalomu. A to od raného dětství závodníků až po období vrcholové výkonnosti v dospělosti.

Kdybys měl sám přiblížit svou publikaci, jak bys ji popsal?

Publikace je v první řadě určena pro trenéry, zejména pro trenéry mládeže. Vypovídá o tom, jak správně rozvíjet svěřence od dětství až po dospělost s cílem dosáhnout vrcholové výkonnosti. Snažil jsem se popsat všechny faktory, které vrcholovou výkonnost podmiňují a tyto faktory integrovat v ucelenou knihu, jakousi příručku. V knize tak najdete sjednocené poznatky z řady vědních oborů, jejichž spojujícím elementem je vodní slalom nebo možnost využití v něm. Společně se spoluautory se tak zabýváme nejen problematikou rozvoje techniky, kondice nebo psychiky ale i výchovou sportovce, výživou, pitným režimem, regenerací, fyzioterapií, problematikou dopingu a dalšími tématy.

Takže se kniha zaobírá jak trénováním mládeže, tak dospělých závodníků?

Ano. Vrcholová výkonnost v dospělosti je založena v mladším věku. Úspěch, který u závodníka sledujeme v jeho 25 letech, musí mít zdravé jádro v tréninku, který absolvoval ve svých 10, 12, 14 nebo 16 let. Proto se kniha soustředí na dětství, juniorské období a ranou dospělost.

Je vidět, že nejlepší junioři se dokáží probojovat i mezi nejlepší seniory. V juniorském věku dosahují přibližně 95 % pozdější maximální výkonnosti. To jinými slovy znamená, že pokud je závodník v 18 letech světové špičce na hony vzdálený, tak v 25 letech to nebude o moc lepší. Vrcholová výkonnost v dospělosti je tedy zásadně ovlivňována v období, kdy sportovci samotní mají jen omezené možnosti svou přípravu ovlivnit. Nejedná se ještě o vyzrálé osobnosti, samotní navíc nejsou schopní zlepšit ani své podmínky – bez řidičáku se například nepřepraví na slalomovou dráhu apod. Je tedy právě na osobách v blízkém okolí sportovců (trenéři, rodiče), aby je vhodně usměrňovaly, aby vytvářely vhodné podmínky pro jejich trénink a pokoušely se prostřednictvím správně pojaté komplexní přípravy naplnit jejich potenciál. Zde bych zdůraznil, že kniha nebude přínosná jen pro trenéry, ale i pro rodiče sportovců. U vody často vidím, že rodiče svým potomkům věnují enormní množství a energie. Někdy musejí suplovat i roli trenéra, často ale zároveň nevědí, jak trénovat a chybí jim základní vhled do problematiky tréninku – v tom jim kniha může být nápomocná.

Co konkrétně přinese trenérům první třídy?

Až do této chvíle na našem území žádná podobná publikace se specializací na slalom nevznikla. O publikaci ojedinělou se jedná i ve světě. Ucelené metodické materiály vznikaly u nás v 80. letech minulého století. To je velmi dávno. Kromě toho, že jsou neaktuální, tak jsou dnes prakticky nedohledatelné. Věřím proto, že i pro trenéry nejvyšší licence bude publikace zajímavá. Na základě svého vzdělání a zkušeností nemusí se vším souhlasit. To ale může být dobře, protože odborné diskuse mohou vést k hledání nových a lepších cest.

Z čeho jsi čerpal? Z vlastních zkušeností trenéra/závodníka?

Vycházel jsem z ucelené obecné teorie sportovního tréninku, vědeckých studií provedených v kanoistických sportech, vlastních trenérských a sportovních zkušeností, ze zkušeností kolegů, poznatků získaných při magisterském i doktorském studiu na Fakultě tělesné výchovy a sportu. Zásadní je, že poznatky řady samostatných vědních oborů (psychologie, fyziologie, pedagogiky, dietologie, kineziologie aj.), které jsou přínosné pro slalom, jsou smysluplně uceleny a propojeny v jedné publikaci.

Poznají se v knize tví svěřenci?

Určitě se poznají na fotkách. Jsou na nich zejména mladé naděje vodního slalomu. Doufám, že kniha tady bude po nějakou dobu, že se uchová i v příštích dekádách a že bude vydávat určité svědectvím o době, kterou aktuálně ve slalomu žijeme. Ale že by se někdo poznal vyloženě v textu, to si nemyslím – pro to chyběl záměr.

Na knize se podíleli i další specialisté. Proč si je přizval a kdo všechno se na knize podílel?

Celá problematika sportovního tréninku se skládá z různých vědních oborů. Fyziologie, kineziologie, výživy, dietologie, fyzioterapie, psychologie, pedagogiky, filozofie a řady dalších. Autor nemůže být odborníkem na všechno. Proto je dobré si určitou nekompetenci v některých oblastech přiznat a přizvat odborníky, kteří pomohou danou kapitolu zpracovat a kvalitativně ji posunout.

Například když jsem psal kapitolu o fyzioterapii, cítil jsem, že mé znalosti problematiky nejsou dostatečné. Proto jsem přizval Markétu Musilovou, která kapitolu zásadně posunula.

Stejně tak ale celé dílo potřebuje určitou supervizi. Potřebujete někoho, kdo vám svými radami a zkušenostmi přispívá k lepšímu zpracování publikace. Této, dalo by se říci editorské úlohy, se výborně ujal Milan Bílý, dlouholetý metodik a trenér ČSK DV.

Může být publikace užitečná i pro závodníky jiných disciplín kanoistiky, než je vodní slalom? Třeba rychlostní kanoistiku, sjezdaře, neprofesionály?

Myslím si, že určitě ano. Určitě v ní něco zajímavého pro svou činnost naleznou. Minimálně to pro někoho může být inspirací pro zpracování podobné publikace v jeho vlastní specializaci.

Domnívám se, že stejně jako pro vodní slalomáře mohou být obohacující knihy popisující trénink cyklistů nebo běžců, tak pro jiné sportovní disciplíny může být obohacující přečíst si o tréninku vodních slalomářů. Přestože Zá úspěchem ve vlnách je kniha specifická pro vodní slalom, tak vychází z obecných zákonitostí sportovního tréninku a ty jsou víceméně velmi podobné ve všech sportech.

Takže i sportovci jiných sportů tam něco najdou?

Jsem přesvědčen o tom, že některé myšlenky knihy pro ně mohou být podnětné.

Co bylo tvým hlavním motivátorem napsat knihu, vydat svou publikaci?

Hlavním motivátorem bylo posunout metodiku a vzdělávání ČSK DV. Když jsem přednášel na školeních trenérů, uvědomil jsem si, jaká je škoda, že jako svaz nemáme ani žádnou učebnici. Nic, co bychom kromě prezentací v power pointu mohli předat. Navíc, čtyři roky jsem strávil doktorským studiem. Dva roky každodenní práce jsem strávil svou dizertační prací. Z psaní se pro mě stal zvyk – měl jsem kvótu, každý den se dizertaci věnovat minimálně dvě hodiny, po ty dva roky to ale většinou bylo mnohem víc. Když jsem dizertaci dopsal, uvědomil jsem si, že úrovní své odbornosti a ryze akademickým pojetím je pro většinu lidí z oboru prakticky nestravitelná, dopad do praxe minimální. To mě mrzelo. Vzal jsem tedy z dizertace zjištěné výsledky formou ucelených poznatků a v den, kdy jsem dizertaci dopsal, jsem začal psát za Úspěchem ve vlnách. Této knize jsem následně věnoval dva roky stejným způsobem, přibližně 1000 hodin práce.

Role trenéra a role autora je přitom úplně jiná. Jaké to bylo sednout si a psát?

V době, kdy jsem začal psát Za úspěchem ve vlnách, jsem byl zvyklý se každodenně minimálně dvě hodiny soustředěně věnovat psaní. Někdy to bylo výrazně víc, třeba celou sobotu a někdy nastaly dny, kdy jsem se k tomu prostě nedostal. Nicméně za celé dva roky nenastalo období, kdy bych nepsal déle než 2 nebo 3 dny. S rolí trenéra to skloubit lze – psal jsem mezi tréninky, po večerech, o víkendech, ve volných chvílích i u vody jsem dohledával citace nebo jsem četl knihy a studie, které jsem později při psaní využil.

Pomohlo ti psaní knížky uvědomit si něco o povolání trenéra?

No, to je těžká otázka. Spíš mi to pomohlo zformulovat myšlenky, které jsem měl do té doby v sobě nevyjasněné. Kniha nepochybně přibližuje práci trenérů ze všech možných hledisek. Myslím si, že publikace může přispět k lepšímu vnímání trenérů, ke zvýšení trenérské profesní prestiže. Protože trénování opravdu není o tom, že si kdokoliv stoupne na břeh se stopkami a začne radit. Trenérská profese je mnohovrstevnatá a to kniha nepochybně ukazuje rozsahem začleněných témat.

A chováš se jako trenér podle knihy, kterou jsi napsal?

Když jsem knihu psal a při psaní studoval řadu materiálů, uvědomil jsem si, že jsem se jako trenér dopustil mnoha chyb. To je ale normální. Dokonalý neomylný trenér neexistuje, alespoň já v životě žádného takového nepotkal. Všichni mají své silnější a své slabší stránky. Důležité je na sobě pracovat tak, abychom se závažných chyb nedopouštěli dlouhodobě. To má potom závažné důsledky. Může se jednat například o chyby v kondiční přípravě, které ve svých důsledcích mohou vést ke zranění sportovce nebo o chyby v komunikaci, které způsobí, že si trenér se svěřencem začnou lézt na nervy. Při psaní jsem si uvědomil řadu věci, které bych sám mohl dělat líp.

A děláš to líp?

Doufám, že ano, minimálně se o to snažím. Nejtěžší na trenérské práci je komunikace. Dopustit se chyby v komunikaci je snadné. Ve sportu je spoustu emocí, trenér pracuje s lidmi, se kterými se vídá denně po několik let, na soustředěních s nimi tráví týdny na jednom apartmánu, často musí tlačit do něčeho, co třeba není úplně komfortní apod. Proto může docházet ke konfliktním situacím, kdy na sebe představy a vůle trenéra a sportovce narážejí. Komunikaci navíc trenér nemůže ovlivnit 100%, je vždy oboustranná a zejména s mladými sportovci, kteří často nedokáží sami sebe a své chování pravdivě reflektovat, je mnohdy složitá. Navíc platí, že každý jsme jiný a i způsoby komunikace tak jsou odlišné. To, co platí v případě jednoho, neplatí u druhého apod. Způsoby komunikace se navíc proměňují v čase.

Chtěl bys ještě něco na závěr dodat?

Snad jen... Každý nemůže být mistr světa, ale každý může maximalizovat svůj individuální potenciál. Jak to udělat, najdete právě v publikaci Za úspěchem ve vlnách.