Má za sebou drsnou nemoc i amputaci. Přesto se Bartoš vrátil ke kanoistice
Pro sportovce obvykle bývá mistrovství světa vrcholem, pro Milana Bartoše se stalo začátkem cesty. Na světovém šampionátu v Miláně je jediným českým zástupcem v soutěži parakanoistů. V kajakářské kategorii KL3 skončil v semifinále celkově na 30. místě, na nejrychlejšího semifinalistu ztratil přes osm vteřin.
„Jsem na sebe trochu naštvaný, myslel jsem si, že jsem větší frajer. Ale je potřeba vrátit se nohou zpátky na zem. Není to tak růžové, ale je to začátek. Motivace. Nominovat se z české paralympijské smečky je celkem jednoduché, tolik nás není, ale svět je někde jinde,“ říká Bartoš s notnou dávkou humoru.
Zklamání z výsledku totiž zároveň vyvažuje euforie – z toho, že závodí, sportuje, žije. Loni v červnu mu lékaři amputovali levou nohu, podstoupil drsnou léčbu. „Najednou se mi udělal bulka na chodidle, rakovinný nádor. Trvalo půl roku, než se to zjistilo. Byl to agresivní sarkom, u kterého je mizivé procento na přežití,“ líčí Bartoš.
I když lékaři sáhli k amputaci, rakovina se rozšířila do třísel, pánve, břicha. „Takže se to muselo chemoterapií zlikvidovat. Když jsem se relativně uzdravil, přemýšlel jsem, jaký sport budu dělat. A zjistil jsem, že existuje parakanoistika.“
To bylo o Štedrém dnu, když ho jeho někdejší svěřenec Jakub Zavřel vytáhl v Hranicích na deblkajak. Bartoš procházel chemoterapií, měl čerstvě protézu. „Celý život jsem dělal kanoistiku, tak parakanoistika byla jasná volba.“
Bartoš absolvoval ještě operaci lymfatického systému, pral se s otoky. V květnu mu lékaři poprvé dovolili trénovat. „Tak jsem hned jel do Račic, kde jsem musel zajet oficiální čas na oficiální dráze, aby se mohla mašinérie rozjet,“ líčí Bartoš svou cestu na mistrovství světa.
K vodě má blízko odmalička. „Tatínek dělal třicet let trenéra, takže když jsem byl v peřince, všichni svěřenci mě vozili v kočárku v loděnici. A když jsem nechtěl spát, tak mě tatínek hodil do turistické kánoe a uspával mě na lodi. Pak jsem pádloval. A když tatínek přestal dělat trenéra, začal jsem já.“
V návratu do života i ke sportu ho motivoval i Jakub Zavřel. Nad postelí Bartošovi visel plakát stříbrného deblkajaku z loňského juniorského mistrovství Evropy a světa Jakub Zavřel, Filip Skládal. A tak Bartoš viděl obličej Zavřela oslavujícího vítězným křikem medailový úspěch. „Říkal mi: Roky jsi řval ty na mě, tak teď řvu já na tebe.“
Od května trénoval dvoufázově, najezdil kolem 800 kilometrů, zhubnul třináct kilogramů. Z výtěžku sbírky, kterou pro něj uspořádali přátelé od vody, ze sboru i další lidé z domovského kraje, si pořídil těsně před šampionátem nový parakajak. Ještě si na něj zvyká.
„Není to loď, ale parník. Člověk potřebuje třikrát větší sílu, musí to odbušit,“ říká Bartoš, který se bude pokoušet o nominaci na paralympijské hry v Riu ještě příští rok. „Cíl se mi tady na mistrovství světa vzdálil, ale je možnost donominace na jaře. Aspoň je na co trénovat. Potřebuju ještě shodit deset kilo a natlačit do svalů sílu.“
