Po dobrodružství v Indonésii se kanoista Radoň vydal na další trenérskou štaci do Portugalska
Devět měsíců žil Jaroslav Radoň v Indonésii v docela jiném světě, než na jaký byl zvyklý. Na jedné straně viděl chudobu, zažíval nejistotu, ale setkával se také ohromnou srdečností a pokorou. Na konci minulého roku však první trenérské dobrodružství někdejšího úspěšného kanoisty skončilo. Po pár dnech, které strávil na přelomu roku doma, se vydal na další štaci – v Portugalsku bude mít, stejně jako předtím v Indonésii, na starosti reprezentaci kanoistů a kanoistek.
„Je to pro mě velká výzva. Portugalci mají skvělého kajakáře Pimentu, na druhou stranu tam vznikla maličko generační díra, kanoisti na tom nejsou moc dobře a ženskou kanoistiku tam budu víceméně začínat já, což jsou ideální podmínky. Lidé z federace vědí, co chtějí, takhle jsem si to představoval. Budeme přímo v Montemoru, kde se letos koná mistrovství světa,“ popisuje dlouholetý háček úspěšné deblkanoe s Filipem Dvořákem.
Závodní kariéru ukončil olympijských hrách v Riu. Loni v březnu se pak jak trenér vydal směr Indonésie. „Po pracovní stránce to byla fajn zkušenost. Mohl jsem si osahat vrcholnou kanoistiku bez tlaku, a to i na mistrovství světa nebo na asijském šampionátu. Kdybych šel hned na začátek do dobré federace nebo zůstal doma v Česku, tlak by na mě byl. Takhle jsem si mohl ozkoušet různé věci ve špatných podmínkách. Musel jsem třeba vymýšlet, jak simulovat pádlování bez trenažéru nebo pádlovacího bazénu. Tak jsme to zkoušeli na loděnici na betonu. Nebo jsem závodníkům pouštěl videa. Musel jsem se popasovat s tím, co jsem měl, a zapomenout na to, že by to mohlo být lepší.“
Po lidské stránce si odnesl hlavně setkání s chudobou a jinou mentalitou. „Indonésané jsou ohromně pokorní. Uvědomil jsem si, že my si tady žijeme hodně dobře, i když každý z nás má nějaké trápení. Opravdu jsou na světě lidi, kteří se mají výrazně hůř.“
Ještě než loni do Indonésie odjel, jednal o možném angažmá v Portugalsku. „Hodně mi pomohl Petr Mokrý, který mě tam doporučil. Jenže měli tam ještě na rok polského trenéra. Tak jsem na to víceméně zapomněl. Ale když jsme přijeli s indonéským týmem na mistrovství světa do Račic, Portugalci mě kontaktovali.“
Radoň nic neslíbil, chtěl dodržet smlouvu do konce roku v Indonésii a případně vydržet až do výzvy v podobě Asijských her. Navíc měl před sebou s týmem ještě asijský šampionát, na kterém tým uspěl nad očekávání. „Měl jsem za cíl jednu medaili, nakonec jich bylo pět. To se povedlo hodně, cením si toho. I v Račicích jsme na mistrovství světa uspěli, ale vidět v Číně svěřence na stupních vítězů bylo hezké.“
Doufal, že se také vyřeší přetrvávající problémy s finančními náležitostmi a že se hlavně vylepší komunikace s indonéskou federací. Jenže ani na to nedošlo. „Nevěděl jsem, jestli budeme mít možnost jet do Evropy, jestli budou soustředění, jaké budou peníze pro závodníky. Indonésie je chudá, to pro náš sport bohužel moc není.“
Po asijském šampionátu v Číně měl pět týdnů volno, vrátil se do Česka a při té příležitosti také vyrazil do Portugalska. „Prohlédl jsem si podmínky, jednání tam bylo úplně odlišné. Dostal jsem možnost přijet od nového roku. Věděl jsem, že takovou nabídku nemůžu odmítnout.“
V prosinci se tak v Indonésii rozloučil se svými svěřenci. „Jejich mentalita je totálně jiná než naše, nikdy jsem ve skupině nezaznamenal zášť, hádky. Tyhle vlastnosti má každý, ale u nich jsem je viděl minimálně,“ líčí Radoň. „Speciálně ženská skupina mi přirostla k srdci, holky jezdily dobře a makaly v těžkých podmínkách. Neměli jsme na loděnici plato, záchod tam taky nemají. Oni jsou na to zvyklí, ale já bych asi nebyl schopen v takových podmínkách trénovat.“
Na památku na první trenérské angažmá dostal Radoň plyšáky, dřevěnou loď, oblečení. „To mi udělalo velkou radost. Těch devíti měsíců nelituju, někdy to bylo dobré, někdy špatné, prostě životní klasika, ale bylo to s nimi hodně fajn.“
Při loučení Radoň přemítal, jaká asi bude budoucnost jeho indonéského týmu. „Nejsem žádný světový trenér, ale můj odchod pro ně nejspíš znamená, že přišli o naději na větší výsledky nebo o šanci zkusit se zúčastnit olympijských her. Jsem přesvědčený, že jejich výkonnost půjde dolů, přitom holky jsou talentované a zvládají tvrdý přístup. Ale nedovedu si představit, že jejich vývoj bude kontinuální.“
V Indonésii našel krásná místa, nicméně teď se těší na portugalské prostředí. I do něj si však převeze náklonnost k novému sportu, protože našel zálibu v thajském boxu. „Chtěl jsem se v Indonésii socializovat, což nebylo úplně jednoduché. Našel jsem maličkou tělocvičnu, vedl ji kluk, který uměl docela dobře anglicky. V Česku jsem boxoval, ale tam mě chytil thajský box, bylo to útěk, když se úplně nedařilo. V Portugalsku je populární jiu-jitsu, ale chtěl bych pokračovat v thajském boxu.“
Hlavní cíle má však u vody. Jaké? „Ty si teprve stanovím, až pořádně poznám skupinu. Chci být ambiciózní a oni musejí být taky, ale co je reálné, to teprve uvidím.“ Zatím má Radoň smlouvu na rok, pak se ukáže, zda jsou obě strany spokojené a budou ve spolupráci pokračovat třeba až do olympijských her v Tokiu. „Vezmeme to krok za krokem.“
Tagy: rychlostní kanoistika
