Trenér Fuksa seděl v kanoi poprvé v den, kdy letěl Jurij Gagarin do vesmíru
Úspěšný trenér Josef Fuksa letos slaví 50 let jako kouč rychlostní kanoistiky v Nymburce. Za tu dobu se do tohoto sportu pustili jeho syn i oba vnukové. Všichni pod jeho vedením.
Josef Fuksa začínal jako malý kluk s fotbalem v Kovanicích. Později hrál za nymburskou Zomku a jeho poslední štace ve fotbalovém dresu byla v Budiměřicích. Ve čtrnácti letech zkusil v nymburské jízdárně na dva roky jízdu na koni. Pak, jak už to v životě bývá, přišla jedna náhoda, která ho zavedla ke kajaku. A u pádlování zůstal celý život.
„Jel jsem jednou na pionýrský tábor, kde jsem měl kamaráda, se kterým jsme vyhráli na pramičkách. Těm tehdy šéfoval nějaký Pavel Vild. To byl kluk, který jezdil kanoistiku za pražskou Spartu. Můj další kamarád Miloš Hamtil mi říkal: Hele, ten už jezdí, mohl bys začít jezdit v nymburském klubu," vzpomíná Josef Fuksa.
Kanoistický a veslařský klub fungoval v Nymburce už po válce. Když Josef přišel poprvé do klubu, řekli mu, že bude nejdřív veslovat. „První den, kdy jsem si klekl na kanoe, byl shodou okolností den, kdy Gagarin letěl poprvé do vesmíru," vzpomíná na zvláštní začátek rodinné kariéry Josef Fuksa, kterému tehdy bylo šestnáct let.
A právě tento nízký věk byl prý v té době dost velkou nevýhodou, protože na singl kanoi mohli kluci jezdit až v sedmnácti osmnácti letech. „Dřív se to jmenovalo starší dorostenci, teď se to jmenuje junioři. Takže já jsem ve skutečnosti jezdil jako mladý za dospělé," vysvětluje Josef Fuksa, který se v pádlování stal mistrem republiky a nasbíral mnoho medailí.
Po těchto úspěších přešel do pražské Dukly a v osmnácti letech si udělal trenérský kurz na „Tyršáku" a stal se trenérem třetí třídy a po vojně jako první trenér kanoistiky v Nymburce začal při vlastním ježdění trénovat mládež.
Kluků v té době bylo podle Josefa Fuksy málo, ale byli velmi dobří výkonnostně. „Hodně z praxe jsem pochytal od trenéra Čapka v Dukle. Trénovat mě moc bavilo, takže jsem si potom udělal druhou třídu a následně na fakultě trenérskou školu. Trénování se věnuji doteď a letos slavím padesát let jako trenér," popsal svou cestu k neuvěřitelnému počtu let v trenérské funkci nejstarší ze sportovního rodu Fuksů Josef.
Syn Petr byl prvním následníkem trůnu
A pak to prý začalo. Narodil se syn Petr, ještě nechodil a už seděl s tatínkem v lodi. Trénovala celá rodina, protože i Josefova manželka Jana se věnovala kanoistice. A syn Petr dělal tatínkovi radost. Na rozdíl od táty, Petr nedělal jiný sport než kanoistiku.
„Jako desetiletý začal na kajaku, vyhrál mistrovství republiky v dorostu. Ale v patnácti letech si zlomil ruku a měl tam nějakou komplikaci, která mu na kajaku vadila. Tak jsme přešli na kanoi, kde během tří let byl už mistrem republiky a medailistou z juniorského mistrovství světa na čtyřkanoi, kde byl třetí. V té době mu bylo osmnáct let," vzpomíná Josef Fuksa, který byl samozřejmě hlavním trenérem svého syna a později i svých vnuků. Petr jezdil do čtyřiceti let, v devětatřiceti byl ještě mistrem světa. A není divu, protože podle Josefa byl jeho syn vždycky obrovský dříč.
Martin je mimořádný talent
Martin, jako zástupce už třetí úspěšné generace Fuksů, se narodil Petrovi v roce 1993 jako první a už od školky začal s dědečkem bruslit. „Jak se v areálu bývalého cukrovaru vyváželo bahno, z něj vznikla voda a ta zmrzla. Na tomto kluzišti jsme ho s manželkou naučili bruslit," vzpomíná na sportovní začátky prvního vnuka Josef Fuksa. Martin se začal věnovat hokeji a trenér Bičiště prý o něm od malička říkal, že je velký talent. Ale už na letních soustředěních ho brával dědeček do kanoe.
„V šestnácti letech se dostal do reprezentace na Olympijské naděje. V sedmnácti letech byl čtvrtý na mistrovství Evropy, v osmnácti mistr Evropy a mistr světa. Je to mimořádný talent," říká spokojený dědeček Josef Fuksa. A samozřejmě, že trenéry jsou Josef a Petr Fuksovi. Dědeček píše plány a tatínek to všechno koučuje. Ale po světě jezdí s Martinem dědeček, protože táta prý má vždycky velké nervy a říká, že se raději bude nervovat doma.
A aby toho nebylo málo, i druhý vnuk Petr, kterému je patnáct let, se věnuje kanoistice a začíná sbírat juniorská zlata.
Jak na to? Samá dřina
Recept na to, jak dosáhnout tak neuvěřitelných úspěchů v jedné rodině, je podle Josefa Fuksy ve velké dřině. Tréninky jsou kromě neděle denně, dvoufázově po dvou hodinách. „Ráno jdeme na loděnici, hodinu posilují, tři čtvrtě hodiny jdou na vodu, odpoledne jdeme na vodu a do bazénu," vysvětluje Josef s tím, že Martin nemá téměř žádný volný čas, ale i přesto má přítelkyni.
A nad tím vším drží ochrannou ruku babička Jana Fuksová, u které se celá rodina stravuje. „Je to taková matka Tereza. Připravuje nám jídlo, když jdeme na tréninky, tak nám na loděnici topí. Tu nemít, tak bych to nemohl celý život dělat," přiznává nejstarší z pádlujícího rodu Fuksů, který je šťastný za to, že jeho všichni potomci jdou v jeho šlépějích.
Článek Mileny Jínové vyšel v Nymburském a v Kolínském deníku dne 22. března 2014. Autorce děkujeme za laskavý souhlas se zveřejněním na těchto stránkách.
