Bez přístroje závodila kajakářka v úplném tichu. Přesto Pjajčíková na vodě uspěla
I když pálí sluníčko a vzduch se tetelí horkem, kajakářka Kateřina Pjajčíková závodí s čelenkou. Kousek látky totiž střeží vnější část kochleárního implantátu, což je elektronická sluchová náhrada. Bez ní by osmnáctiletá slečna jezdila na vodě v úplném tichu, neboť kvůli vrozené vadě sluchu odmala neslyší. I s takovým hendikepem však patří do juniorské reprezentace a jako členka posádky čtyřkajaku bude bojovat o úspěch na mistrovství Evropy ve Francii, které začíná ve čtvrtek.
„Těším se. Doufám, že dojedeme do pátého místa, myslím si, že jsme dobře poskládané, tak snad nám to pojede. Chtěla bych se na čtyřkajaku zkusit dostat i na mistrovství světa," řekla kajakářka z Ostrožské Nové Vsi.
Rychlostní kanoistice neměla Pjajčíková šanci uniknout, jelikož její otec – sám dřívější mládežnický reprezentant – ji trénuje. Už jako dítě tak dostala doma na gauči do ruky malé pádlo a jakmile začala chodit, u vody hned seděla v lodi. Závodí už pěknou řádku let. Jenže i když se sportu chtěla v jednu chvíli vzdát, během pár dní byla na tréninku znovu.
„Baví mě, že jsme pořád na vodě, v přírodě, to mám ráda. Máme dobrý kolektiv, je to zajímavý sport, velká dřina. Těžko hned dosáhnete úspěchu, trvá to dva, tři roky, chce to trpělivost," uvedla Pjajčíková.
S podobným hendikepem je mezi závodnicemi na vrcholné úrovni výjimkou. Ještě donedávna jezdila na vodě bez procesoru, tedy vnější části kochleárního implantátu. Co se nedozvěděla před jeho odložením, to už neslyšela. Nevěděla, co na sebe pokřikují děti kolem, řídila se případně jen posunky.
„Zvykla jsem si, jak startovat, a naučila jsem se komunikovat s lidmi. Většinou, když na mě někdo promluví, nerozumím, snažím se odezírat," popsala kajakářka, jejíž výhodou je síla. I když nyní nosí přístroj pod čelenkou, hendikep ji stále drobně omezuje ve zpožděné startovní reakci. „Když jsou bloky, je to jasné. A když je nemáme, dívám se na ostatní. Když zvednou ruku, taky se připravím, když udělají záběr, udělám ho taky. Ztrácím, ale doženu to."
Na vodu si přístroj může brát díky tomu, že v současnosti má díky pomoci nadací dva – starší a novější typ. Podpořila ji také Česká nadace sportovní reprezentace. Přesto se občas Pjajčíková bojí pádu do vody. „S čelenkou jezdím kvůli tomu, aby se přístroj nepotopil, kdybych se převrátila," vysvětlila.
Zpočátku si s ním musela zvyknout na to, že slyší závodní kulisu kolem sebe. Diváky a hlavně pokřikující trenéry. „Minulý rok jsem s přístrojem jela poprvé na mistrovství republiky pět set metrů. Chtěla jsem se soustředit na závod, ale nešlo to. Pořád jsem jen slyšela lidi, soustředila jsem se na ně. Ale teď už jsem si zvykla," líčila Pjajčíková, jejíž bratr Michal se také potýká s vadou sluchu.
Vedle kanoistiky zvládá tmavovlasá slečna také studium normálního gymnázia. Každý den vstává v šest, aby dojela včas do školy, odpoledne se vrací na trénink, domů se dostane po osmé. „Jak dojdu domů, jsem tak unavená, že už ani nejsem schopná se podívat na učení," řekla Pjajčíková.
Ve studiích by chtěla pokračovat i na vysoké škole. „Když jsem byla malá, dívala jsem se na detektivky. Od té doby sním o tom být policistkou, ale zjistila jsem, že nemůžu jít na policejní školu."
Láká ji tedy kriminalistika. I přes hendikep hledá cestu, jak si splnit sen a uspět. Podobně jako na vodě.
TEXT A FOTO Barbora Žehanová
