Přeskakování hada, žaludeční problémy a velké vítězství. To vše zažila kajakářka Kožíšková při dobrodružství v Jižní Africe
Loni se poprvé stala mistryní světa v maratonu. Letos už má kajakářka Anna Kožíšková další dosud nepoznané prvenství. Společně s Abby Solmsovou poprvé vyhrála v kategorii deblkajakářek proslulý Dusi Canoe Marathon v Jižní Africe, navíc jako první mezinárodní závodnice.
„Pro Abby to bylo první vítězství na Dusi, životní sen. Mně se pak ptali, jestli to dokážu srovnat s mistrovstvím světa. Asi to nejde. Světový šampionát je obrovský závod, kterého se účastní závodníci z celého světa, člověk se na něj musí připravit. Ale je to jednodenní závod a pokud se něco pokazí, je konec,“ popisuje třicetiletá Kožíšková. „Dusi je třídenní. Výkonem, bolestí a přemáháním se bych ho dala na první místo.“
Do Afriky odletěla s předstihem, první dny prospala, zvykala si na velké vedro. „První týden jsem dost bojovala sama se sebou, s během, s vedrem. Spálila jsem se, měla jsem puchýře po celých zádech.“ Týden ji také trápily střevní problémy ze špinavé vody, na které se závodí a na níž trénovala každý den od pěti hodin ráno, než parťáci odešli do práce a také než slunce rozehřálo vše kolem.
„Spoustu času zabere to, že musíte polepit loď reklamními nálepkami, na vesty si našít loga, připravit si špricdeky, flašky, pádlo. Navíc jsme s Abby měly dost velký problém s lodí, musely jsme pro ni dvakrát do továrny, protože nám ji vyrobili nakřivo. Takže jsme ji dvakrát reklamovaly a celý kolotoč s nastavováním začal nanovo,“ popisuje Kožíšková, která absolvovala i řadu mediálních akcí, jež s populárním závodem souvisejí.
Po delší době se potkala s bratrem–dvojčetem. Jenže zatímco Jakub Adam, který je nyní v Jižní Africe trenérem, musel s parťákem závod vzdát kvůli rozbité lodi, Kožíšková se Solmsovou jely za vítězstvím jasně od začátku. Vyhnuly se jim potíže zpřed dvou let, kdy Kožíšková řešila ošklivě zanícenou ránu na noze.
„Letos to bylo úplně v pohodě. Naopak Abby dvakrát upadla první den, ale já měla jen jednu modřinu a odřeninu. Před dvěma lety jsem se s tou štrekou seznamovala, teď už jsem přesně věděla, kolik měří jaký přeběh, jak je která peřej těžká, kde můžu zabrat víc, kde míň, kde je blbý kámen nebo kořen. Za ty problémy před dvěma lety jsem si mohla i sama. Když jde člověk do maxima, přes závit, stačí jen blbě o centimetr zvednout nohu a letí. A běh mám navíc teď lepší, takže i tímhle se předchází zraněním,“ popisovala závodnice Dukly.
Do třetího dne vyprovodila závodníky na cestu divočinou velká bouře. „Přírodu tam miluju, je to něco úplně jiného než u nás – divoké buše, vysoká tráva, takové ty usekané stromy. A potkaly jsme hada, přeskakovaly jsme ho na přeběhu. To je věc, které se bojím, ale snažím se na to během závodu nemyslet. Akorát je nepříjemné, že řeky jsou tak špinavé, jdou tam všechny splašky. A když zaprší, všechen nepořádek z údolí jde do řek.“
Ze špinavé vody si Kožíšková až domů přivezla „Dusi guts“, tedy střevní problémy. „Zdaleka jsem nebyla jediná. Zhruba polovina černochů, kteří závodili, je měla také, a to v tom prostředí vyrůstají,“ líčila Kožíšková. „O to víc si vážím toho, kde žiju. Všechno tu máme snazší a oproti tomu, co je tam, to perfektně funguje – zdravotnictví, školství... Člověk si uvědomí rozdíly, jaké mezi zeměmi jsou.“
Doma s rodinou v Jablonci a v Plzni moc času po návratu nestrávila, nyní už se připravuje na soustředění kajakářek Dukly v Itálii. „Teď je zase třeba přehodit se na sezonu rychlostní kanoistiky, pokusit se nejdřív vyhrát u nás kvalifikaci a pak zkusit zabojovat o místo na olympijských hrách v Riu. Je to hodně těžké, ale člověk v něco věřit musí.“
Foto: Facebook, Barbora Žehanová, Bálint Vekassy
Tagy: press, Mistrovství světa, rychlostní kanoistika, marathon
